Aby bylo možno říci, o čem lze snít po oznámení volebních výsledků, je třeba nejprve upřesnit teze, naznačené v předešlém článku. Mimo to bych velmi nerad, aby došlo k jejich dezinterpretaci.
Ne, za tohoto povolebního rozložení sil nemám obavy, že by hrozil odchod z NATO nebo EU, vítěz se dobrovolně neodstřihne od evropských miliard, tekoucích do jeho firem a akcentovaná euroskepticistická rétorika byla jen předvolební vějičkou pro ty, kteří to potřebovali slyšet, povinné zabrnkání na zdejší anti-EU strunu. Kromě toho se dotyčný v minulosti již vícekrát veřejně vyjádřil, že je proti odchodu České Republiky z EU (a pro úplnost ještě dojdeme, že se zcela jasně stavěl také proti pořádání referenda o vystoupení z EU), což bude zcela jistě platit nejméně do doby, dokud nám bude EU štědře platit do plusu.
A ne, neobávám se ani změny směrování naší země z prozápadní na východ – vítěz umí dobře počítat a ví, že jeho hlavní byznys je německý, český a slovenský, a že nutně potřebuje co nejhladší a ekonomicky nejvýhodnější kontinentální vztahy. A ať už byly jeho postkomunistické začátky a využívané vazby jakékoliv, dnes už je jeho byznys dávno prvořadě evropský.
Čeho se naopak obávat lze, je odklon k východnímu (ruskému) pojetí demokracie – k autoritářskému přístupu k moci soudní a výkonné, navenek sice v demokratickému modelu s nezávislými orgány a institucemi, avšak uvnitř nekompromisně (zde manažersky) ovlivňovanými dle potřeb vládnoucí skupiny. Potřeby skupiny jsou však v tomto případě potřebami jediné osoby a bát se proto lze koncentrace takto velké moci do jejích rukou, moci nad hospodařením s národními financemi, dotacemi, investičními prostředky, státními zakázkami, nástroji finanční správy, ale také nad policií, vyšetřováními, tajnými službami, soudy a v neposlední řadě také vlivu na dohledové, kontrolní instituce. To jsou příklady oblastí, kam firemní způsoby řízení, které z podstaty nejsou svobodné, rovnoprávné ani demokratické, nepatří, stejně, jako tam nepatří žádný vlastník holdingu ani jím stvořený a ovládaný stranický aparát, který zejména během posledních čtyř let mnohokrát ukázal, jak si nakládání s vládnutím představuje (a to s mocí výrazně omezenější, než získal nyní). Což je mimochodem zároveň nejpřirozenější odpovědí na zcela klíčovou, nejzásadnější otázku: jakou vůbec může mít multimiliardář s neutratitelným majetkem motivaci k vytvoření tak rozsáhlého politického projektu a za jakými účely (přičemž strach o svůj majetek a osobní beztrestnost je více než dobrým motivem pro snahu o uchopení maxima moci, vlivu a kontroly – a to jsem zdaleka nevyčerpal všechny aspekty takové mocenské konstelace).
O čem jistě nebude sporu je, že demokratické principy této osobě prostě nevyhovují, hlasování pokud možno co nejméně, vše nejraději rozhodováno osobně, případně prostřednictvím svých spolustraníků (v tomto případě vybraných podřízených). Ani jeho publikaci na téma snění nelze v tom směru brát vážně, mnoho částí je jen naivním blábolením (řečeno slovy jeho billboardů a klipů), líbivě znějící výroky, které však postrádají realizovatelnost, příliš často je psáno o tom co, ale už ne jak, koncepce žádná (a ve skutečnosti jde pochopitelně pouze o součást kampaně – publikaci hesel – a zároveň nějaký ten produkt k podepisování příznivcům).
Nemluvě o tom, že si obsahově leckdy i protiřečí, a to je třetím rizikem tohoto takzvaného hnutí (ve skutečnosti politické strany, protože od začátku usiluje o vládnutí, hnutí je například Greenpeace). A problém není jen protiřečení si, ale i značná postojová nekonzistentnost, kdy populismus často hraničí až s oportunismem. Ukažme si to na případu migrantů: v červenci roku 2015, kdy migrační krize již nabývala těžko zvladatelných rozměrů, vláda jednohlasně odhlasovala – včetně jeho strany – že ČR může do roku 2017 dobrovolně přijmout až 1500 uprchlíků*; v září roku 2015, kdy už byla migrační krize v plném proudu, z „šéfa“ promluvil byznysmen a v Lucemburku dokonce pronesl, že uprchlíci ze Sýrie a dalších zemí by v ČR mohli obsadit 18 000 volných míst pro pomocné dělníky, která nechtějí obsazovat naši občané**. V létě 2016 však už přes FB vzkazuje, že do ČR nechce ani jednoho uprchlíka a za viníky označuje „vládu“ (v níž to předtím přímo spoluchválil/i). Korunu všemu nasazuje jeho další FB vyjádření z května 2017, kde doslova napsal, že „hnutí ANO je od začátku LÍDREM protiimigrantské agendy“. Souběžně navyšuje počet potřebných příchozích migrantů na 150 000 – 300 000 a nahrazuje zemi původu Ukrajinou*** (zároveň usiluje o rychlejší udělování víz, na které prý firmy čekají moc dlouho – i jeho firmy, mimo jiné). To vše není zdaleka ojedinělou ukázkou takového chování, právě naopak. Dtto názorový ping-pong zleva doprava, dle toho, co se zrovna nejlépe hodí nebo nejvíc vynese (ovšem v prvé řadě jemu, nikoliv státu, tedy nám). Obavy v tomto směru tudíž vyvolává zejména to, jak dotyčný zachází s odhlasovanými, schválenými závazky – lhostejno, zda vůči EU, státu, zákonům nebo občanům – a jak s nimi bude zacházet, až bude moci rozhodovat z pozice vládnoucí většiny. Jediné, co lze konstatovat s jistotou je, že si vždy bude počínat tak, jako doposud: aby mu bylo líp (nebo přinejmenším nebylo hůř).
Sním tedy o tom, že naše země nebude řízena jako firma, že nebude ještě více snižována nezávislost moci soudní ani výkonné, že tyto, ale i kontrolní a správní orgány budou moci pracovat nezávisle a nestranně se zabývat vlastními vyšetřováními i obdrženými oznámeními (a to ve věcech mnohem závažnějších, než jsou ty doposud zveřejněné drobnosti, a které pochází nejen z posledních čtyř let, ale i z období dřívějších). Šance na splnění snu ale, bohužel, nejsou příliš vysoké, neboť vytyčeného cíle se vítězovi právě podařilo dosáhnout (což kromě všeho už řečeného znamená i to, že nežádoucích informací se na veřejnost bude dostávat ještě méně, než doposud – a to už nyní byla závislost častí významných médií, vlastněná stejnou osobou, existujícím stavem).
* rozhodnutí na zasedání 8. 7. 2015, vládní usnesení ze dne 13. 7. 2015
** v projevu na setkání ministrů financí a hospodářství EU (ECOFIN), konaném 11. – 12. 9. 2015
*** řešeno vícekrát na mnoha místech, převážně v průběhu let 2016 – 2017
(původně napsáno 23.10. jako P. S. k předešlému textu, v průběhu 26.10. po přidání titulku a doplnění předposledního odstavce přesunuto do samostatného článku, kvůli příliš velké délce původního)