Dlouhodobě jsem byl pro tuto ústavní změnu, avšak po zkušenostech z posledních pěti let a nyní i těch nejčerstvějších z těchto voleb, se důrazně přimlouvám za nepřijetí zákona v podobě jeho posledního návrhu (a dočasné pozastavení celého procesu). Proč?
Společenská a informační realita druhé dekády 21.století
Demokracie v této „nové době“ začíná ve svém funkčním principu (přenesenými slovy teorie: produkce pro společnost nejvýhodnějšího rozhodnutí, kdy výsledek je ovlivněn budoucím stavem světa) selhávat ve stále rostoucím počtu zemí, a to bez ohledu na to, jakou konkrétní formu má (například Polsko, Maďarsko, ale také USA a do jisté míry i Velká Británie). Tedy nejen česká společnost ukazuje, že přestává být schopna či ochotna racionálně nakládat s jakoukoliv formou demokracie, nezvládá čelit stále intenzivnějšímu dezinformačnímu toku domácích i zvenku řízených kampaní šířených moderními komunikačními prostředky, případně přidává i vlastní faktor iracionality – a tendence je navíc rychle se zhoršující. Za takových okolností by nemělo být uvažováno o implementování ústavních nástrojů přímé volby ve formátu, odpovídajícím stavu před deseti, patnácti roky; nicméně právě takový je poslední projednávaný návrh zákona o obecném referendu (a když už jsme u přímé volby, v českém případě se už u prezidentských voleb ukázalo, že bylo příliš brzy – přičemž dnes je situace ještě problematičtější). Účelem tohoto textu ale není soudit, zda taková společnost má či nemá mít právo sama přímo rozhodovat o klíčových národních otázkách (jakými by v našem případě byly například odchod z EU či NATO), nebo zda by měla tato odpovědnost zůstat na volených zástupcích. Účelem textu je zohlednit to, co po těchto volbách už s jistotou víme: že voličům s vysokou pravděpodobností nebude jak vysvětlovat či dokládat reálná pro a proti, fakta nebudou příliš velkou část elektorátu vůbec zajímat a rozhodování této (stále rostoucí) části voličů proto nebude zodpovědné, rozumové, nýbrž lehkovážné, pocitové. Ale ani na základě toho nelze občanům demokratického státu selektivně omezovat hlasovací právo (v tomto případě právo přímého rozhodování), neboť to je dáno občanstvím, nikoliv mírou rozumové vybavenosti, odpovědnosti či postavením – pro všechny stejný jeden hlas. Cokoliv jiného by bylo popřením samé podstaty demokratického zřízení. Účelem tohoto textu je se zamyslet, na základě všech známých faktorů, nad možnými, současnost zohledňujícími podobami zákona o obecném referendu.
Obsah posledního návrhu zákona
Poslední verze návrhu diskutovaného zákona pochází z roku 2015 (autor Dienstbier ml.) a v bodech shrnutý vypadá následovně:
- návrh na podání lze učinit formou petice s nejméně 250 000 podpisy, sbírat je možno až 6 měsíců
- návrh musí obsahovat konkrétní otázku, o níž se má rozhodnout
- ústavním zákonem by měl být stanoven výčet otázek, o nichž referendum nelze vyhlásit
- rozhodnutí v referendu bude přijato, pokud nadpoloviční většina hlasujících občanů a zároveň nejméně 25 % všech občanů oprávněných v referendu hlasovat, odpoví na položenou otázku ano nebo ne
(kompletní znění konceptu návrhu viz např. na webu vlada.cz: 20160311_-Navrh-ustavniho-zakona-o-celostatnim-referendu—podrobnosti.docx)
Vztaženo na aktuální volební výsledek z podzimu 2017
K bodu (1): K vyhlášení referenda by nyní stačila pouhá polovina současných voličů Okamurovy strany (on sám by si mimochodem představoval limit 100 000) anebo jedna šestina Babišových voličů; přepočítáno na aktuální počet všech oprávněných hlasujících, postačila by k iniciování referenda necelá 3% z nich. Je tedy nasnadě, že by uspěl návrh na referendum takřka o čemkoliv – podpisový limit se jeví být příliš nízkým a de facto pouhou formalitou, neboť při soudobé úspěšnosti manipulativních kampaní bude zisk takového množství hlasů (podpisů) snadný a zvážení jeho výrazného navýšení se jeví adekvátním. Mimo jiné i proto, že pořádání referenda je finančně nákladné (řádově půl miliardy korun) a dále proto, poněvadž by mělo být používáno pouze k rozhodování o zásadních otázkách státu (zde plně souhlasím s pátým odstavcem znění návrhu zákona).
K bodu (2): Rizikový je rovněž nedostatečně specifikovaný požadavek návrhu obsažení konkrétní otázky; nejen v kontextu faktické (obsahové) úrovně poslední předvolební kampaně nelze odpovědnost za formulaci otázky ponechat pouze na lidovém plénu – volná ruka ve formulaci otázky by mohla vést k zavádějícím, expresivně formulovaným, předpojatým otázkám (například „Chceme si nechat dál diktovat z EU?“, nebo „Chceme si nechat islamizovat naši republiku?“). Další nedostatek návrhu vyplývá z navržené podoby procesu zahájení sběru podpisů, neboť oznámení o zahájení sběru podpisů se dle znění návrhu podává Ministerstvu vnitra; to však není způsobilé posoudit ústavnost navrhované otázky a lze důvodně předpokládat, že v případě neústavnosti otázky by k zamítnutí vyhlášení (nevyhlášení referenda prezidentem) došlo až po sběru podpisů. A jakkoliv je nepřípustně formulovaná otázka pochybením strany podávající, marný, až šestiměsíční sběr podpisů, by byl neadekvátním „trestem“. S ohledem na obě tyto skutečnosti by bylo žádoucí doplnit návrh zákona o ustanovení, že po podání oznámení o zahájení sběru podpisů postoupí Ministerstvo vnitra formulaci obsažené otázky Ústavnímu soudu, po jehož usnesení MV sdělí organizátorům petice povolené datum zahájení, nebo oznámení nepřijme (v případě rozporu otázky s platnou legislativou ČR).
K bodu (3): Podmiňovací způsob „měl by být“ není u uzákonění otázek, o nichž referendum nelze vyhlásit, přípustný. I když se jednalo pouze o návrh, bod o uzákonění nehlasovatelných otázek MUSÍ být bezpodmínečný (zvláště pak v kontextu podmínky, že referendum o stejné věci lze opakovat nejdříve za 3 roky, která v návrhu zákona rovněž figurovala). Toto zmiňuji pouze pro účely návrhu budoucího, poslední schvalovaný návrh vymezení nakonec obsahoval (vyloučeno bylo hlasování o základních právech a svobodách, o státním rozpočtu a daních, o náležitostech demokratického státu, o mezinárodních závazcích ČR, o schvalování zákonů a o jmenování osob do různých funkcí či individuálních povinností a práv a odvolávání z nich) a například hlasování o otázce, která se coby téma se objevilo před posledními volbami – rušení Senátu – by lidovým hlasováním nebylo přípustné.
K bodu (4): V přepočtu podmínek „nadpoloviční většiny hlasujících občanů“ a „nejméně 25 % všech občanů oprávněných v referendu hlasovat“ do současné reality čísel je první nezajímavá – jasně daná (prostá většina těch, kteří k hlasování přišli), avšak druhá se jeví zcela zásadní: v aktuální situaci by totiž znamenala, že pro závaznost výsledku referenda vůči vládě by těch 25% oprávněných činilo pouhých 2 093 625 občanů s hlasovacím právem. Jinak řečeno, v krajním případě nízké účasti a velmi těsného výsledku by o osudu celé země mohla rozhodnout zhruba pětina všech jejích obyvatel (rozhodující i o těch, kteří ještě hlasovací právo nemají, ale v řadě otázek by jejich životy byly rozhodnutím ovlivněny – děti, mladiství). Opět vztaženo k výsledkům voleb a odhadu skladby hlasujících, na příkladu EU otázky: předpokládejme, že by pro odchod byla polovina voličů ANO (~ 750 000), polovina voličů ODS (příznivci Klause ml., ~ 287 000) a všichni voliči KSČM (~ 393 000) i SPD (~ 538 000). Výsledek pak bude činit přibližně 1 968 000 hlasů. K tomu dále přičtě
me propadlé hlasy stran, skončivších pod pětiprocentní hranicí, které se v této otázce vyjádřily jasně a shodně (~ 137 000). Celkový výsledek pak činí ~ 2 105 000 hlasů, tedy 25,13%. A druhá podmínka je tedy splněna také a ačkoliv hodně těsně, zdánlivě nereálný scénář tím dostává nebezpečně reálné obrysy.
Graf vpravo ukazuje, že hlasování odpůrců členství v EU by sice v posledních volbách v ilustrovaném případě neuspělo, ale také, že jejich počet je dostatečný, aby v případě nižší volební účasti k rozhodnutí stačil.
Problém chybné formulace podmínky validity
Druhým problémem čtvrtého bodu návrhu je jeho nepřesná formulace. Podmínka účasti je totiž formulována tak, že při, slovy autora návrhu p. Dientsbiera, hodně kreativním výkladu, by teoreticky mohla stačit pouze účast jakkoliv těsně přesahující 25%. Neboť při volební účasti pro jednoduchost řekněme 25,01% voličů, hlasujících pouze pro jednu ze dvou možností (a tedy 74,99% neúčasti) by byla splněna jak podmínka „nadpoloviční většiny hlasujících občanů odpovědět ano nebo ne“ (100% by se vyjádřilo pro ano, například, což je nadpoloviční většina, druhá polovina čítá 0%), tak podmínka „zároveň nejméně 25 % všech občanů oprávněných v referendu odpovědět ano nebo ne“ (zároveň by 25,01% odpovědělo shodně ano, tedy ano nebo ne). Je očividné, že takové znění návrhu zákona zákona je už z významového hlediska nesprávné, bez ohledu na to, o jak hypotetický příklad jde. Autor dle všeho pracoval s předpokladem, že takový případ nikdy nenastane a vždy bude účast vyšší, anebo se tímto nezdařilým způsobem pokusil formulovat podmínku alespoň padesátiprocentní účasti. Je ale nade vší pochybnost nežádoucí, aby byly znovu a znovu tvořeny zákony s takovýmito možnostmi výkladu, nota bene ústavní, kde už máme bohužel bohaté praktické zkušenosti, jako to pak s výklady takových mezer probíhá – rozhodně ne ku prospěchu občanů, nýbrž k uspokojovaní mocichtivosti politických figur, jednajících k prosazování svých osobních, nikoliv většinových občanských cílů. Věřím, že se zodpovědné strany shodnou na tom, že budoucí zákony, zvláště pak zasahují-li do Ústavy, už musí být přijímány ve zněních počítajících s tím, že ne všichni budou ctít zvyklosti a/nebo záměr či výklad ústavodárce.
Pointou předešlých dvou odstavců bylo demonstrovat, že ve stávajícím znění návrhu zákona by mohl nastat stav, kdy za určitých okolností o osudu většiny rozhodne výrazná menšina (a že tento scénář není nikterak nereálný, jestliže může postačovat pouhá čtvrtina oprávněných vůči jakékoliv menší polovině) – a to jak z důvodu nedostatečně přesné formulace podmínky účasti, tak nízkým nastavením procentuálního parametru.
Oprava formulace podmínky validity
Problém formulace podmínky snadno řeší úprava jejího znění. Předpokládejme, že autor návrhu měl v úmyslu vymezit hranici platnosti referenda alespoň padesátiprocentní účastí oprávněných voličů. Pak ovšem musí znít podmínka takto:
„Rozhodnutí v referendu bude přijato, pokud nadpoloviční většina hlasujících občanů a zároveň nejméně 50 % všech občanů oprávněných v referendu hlasovat, odpoví na položenou otázku ano nebo ne.“
Tento stav odpovídá grafu níže. Otázku započítávání neplatných odpovědí do účasti v tuto chvíli ponechávám stranou.
Úprava procentuálního parametru
Jak je však patrno, stále to neřeší situaci, kdy o většině rozhodne výrazná menšina, protože i tehdy by při přesně poloviční volební účasti a těsnému výsledku mohla rozhodnout pouhá čtvrtina hlasujících občanů. Proč takto nastavený procentuální parametr kategoricky označuji za nevyhovující?
Důvod první: mechanismus referenda nepočítá se zohledněním voličů, kteří odpověděli „nevím“ – hlasování se nezúčastnili. Tuto odpověď je ale nutno vykládat v plném kontextu referenda, tedy „Nevím – nechci o tom rozhodovat, chci otázku nechat rozhodnout volené zástupce / nesouhlasím s vypsáním tohoto referenda,“ což za předpokladu, že kladná odpověď vede ke změně stavu a záporná k zachovaní současného stavu, znamená odpověď NE (neboť za obvyklých okolností o dané otázce, na níž nebylo vypsáno referendum, rozhodují právě volení zástupci – Parlament). S neúčastí zde tedy nelze zacházet stejně, jako s neúčastí při sněmovních nebo senátních volbách, neboť obě tyto volby pracují s jinými mechanismy i jinou množinou odpovědí. Nabízí se celá řada matematických možností, jak tento aspekt zohlednit, ale pro účely tohoto textu se přidržme konstatování, že podmínky platnosti by měly tento jev brát v potaz a nevykládat jej tak, že se absentující volič zcela vzdává svého práva ve prospěch ostatních hlasujících.
Důvod druhý: V Parlamentu rozhodují k tomu znalostně kvalifikovanější profesionálové, zatímco lidové hlasování je v tomto směru opakem. Neexistuje žádný akceptovatelný důvod pro to, aby o změnách s potenciálně zásadním celostátním či mezinárodním dopadem měla moc rozhodovat prostá většina nízkého počtu voličů, jestliže v k tomu odborně povolanější Sněmovně je nastaven „ochranný“ procentuální parametr výrazně vyšší. Pro tyto případy (jimiž by bylo například už zmíněné hlasovaní o vystoupení z EU nebo NATO) vyžaduje Sněmovna ústavní většinu, tedy 60% hlasů z celé hlasovací kapacity (120 hlasů z 200 možných), bez ohledu na to, kolik poslanců je v sále – platné hlasování je každé, kdy se shodně vyjádří 120 hlasujících a více, i kdyby v sále sedělo pouze těch 120 poslanců. A vzhledem k tomu, že obecné referendum má sloužit k hlasovaní i o takto závažných otázkách, je nutné k nastavení parametru přistupovat analogickým způsobem – uznat platnost pouze tehdy, kdy se jedním způsobem vyjádří výrazněji nadpoloviční většina z hlasujících. Požadavek na absolutní většinu je v případě všelidového hlasování nepoužitelný, neboť při průměrných volebních účastech by patrně nikdy nevyprodukoval platné hlasování, naproti tomu je zřejmé, že jestliže má být tento parametr v zákoně nastaven jednotně, je nezbytné počítat s nejvyšší možnou závažností otázek a nastavit jej odpovídajícím způsobem. Hovoříme zde přece o celostátním referendu, vypisovaným pouze k zásadním, klíčovým otázkám – a z těchto důvodu by nemělo být pro lidové hlasování parametrové vymezení tak nízké – nelze, aby v lidovém hlasování stačila poměrově o tolik nižší hlasovací síla, než je tomu u odborně způsobilejší Sněmovny.
Důvod třetí: Při návrhu současných zákonů nelze pracovat s předpoklady z přelomu tisíciletí, nelze předpokládat, že dostačující část hlasujících je racionální, zajímá se o politiku, mezinárodní situaci, že bude většinově rozhodováno na základě relevantních informací a skutečností. Realita druhé dekády 21. století znamená mimo jiné i možnost daleko snazší manipulace s fakty, cíleného ovlivňování hlasujících pomocí prostředků s daleko větším, rychlejším a širším dosahem, než tomu bylo v době „televizní a novinové“, dezinformační zdroje jsou mimo efektivní dosah jakéhokoliv uvádění na pravou míru a v důsledku toho řada voličů přijímá bez ověřování předkládané nepravdy jako důvěryhodné a pravdivé. S tímto faktorem a jeho vlivem na účast v obecném referendu je nutno dlouhodobě počítat a zohlednit jej, a to formou zvýšení hodnoty podmínky nutné účasti pro platnost výsledku hlasovaní.
Navržená úprava tedy spočívá ve:
- snížení faktoru „nevím“ na povinně menšinový (součet skupin, jejichž odpověď bude platná, by měl povinně výrazněji převažovat nad neúčastnícími se)
- zvýšení limitu závaznosti (volební účasti)
- zohlednění váhy referenda – kompromisní uplatnění odpovídajících dosavadních parlamentních mechanismů (limit platnosti výsledku na základě nutné výraznější převahy jedné z odpovědí)
První dva body by bylo možné zohlednit pouhým zvýšením povinné účasti oprávněných hlasujících (např. na 70%, tedy nejtěsnější možný výsledek 35,01% ANO – 34,99% NE – 30% NEÚČAST), ale to by se setkalo s řadou námitek – zejména v tom smyslu, že sedmdesátiprocentní účast je v ČR spíše výjimečná. Lze tedy navrhnout něco lepšího? Ano, lze :-)
A to zohledněním třetího bodu (nutnost shody alespoň 3/5 hlasujících v jedné z odpovědí). Příslušný článek zákona by pak zněl takto:
„Rozhodnutí v referendu bude přijato, pokud nejméně 3/5 většina hlasujících občanů a zároveň nejméně 60 % všech občanů oprávněných v referendu hlasovat, odpoví na položenou otázku ano nebo ne.“
anebo formulaci logicky zjednodušit: „ … zároveň se rozhodování odpověděním ano nebo ne na položenou otázku zúčastní nejméně 60 % všech občanů opr
ávněných v referendu hlasovat.“
Tato výsledná varianta nejvhodněji zohledňuje jak závažnost dopadů výsledků zákona o obecném referendu, tak stávající české demokratické parlamentní principy, stanovené pro rozhodování na této úrovni závažnosti. Zároveň umožňuje pouze 60% účast, která je bližší dosavadnímu průměru (míněno u celostátních voleb). Nejtěsnější možný výsledek hlasování ve formátu tohoto návrhu znázorňuje graf vpravo.
Druhá možnost – právo veta
Druhou možností by mohlo být ponechání návrhu zákona v původním znění, s korekcí formulace podmínky tak, aby minimální účast pro platnost byla 50% oprávněných hlasujících, avšak připojit právo veta pro prezidenta, nebo dolní či horní komoru Parlamentu. Ideálně spíše Senát než prezident (zkuste si to představit v současné obsazenosti Hradu), a to buď:
- veto definitivní, ústavní většinou
- veto prostou většinou, s možnosti sněmovní veto přehlasovat občany v novém referendu za daných podmínek, jak již známe z funkční praxe (ústavní většina, analogicky použita coby 3/5 rozhodující většina oprávněných hlasujících)
V minulosti zde již sice byly návrhy zákona s požadavkem, aby vypsání referenda ještě před jeho konáním schválili poslanci nebo senátoři, to by ale bylo už přílišným zásahem do povahy fakultativního referenda – právo vyjádřit se v hlasování by bylo odebíráno občanům předem. Jestliže by právo veta bylo procesně zařazeno až po hlasování, vetující instituce by mohla (a měla) konkrétní, již známý výsledek zohlednit – ve smyslu, že při velmi vysoké volební účasti (a tedy velmi vysoké vypovídací hodnotě hlasování) by k vetování nebylo přikročeno, i kdyby byl názor lidu v rozporu s názorem volených zástupců. V úvahu připadá také článek zákona ve znění, že by nebylo možné vetovat výsledek hlasovaní s vyšší než stanovenou účastí, například by nebylo možné výsledek lidového hlasování vetovat, jestliže by se zúčastnilo 70% a více oprávněných hlasujících (polemika nad vložením takového článku do zákona však přesahuje prostor tohoto textu). Z obou výše uvedených možností bych se klonil k první s článkem omezení práva veta od určité hlasovací účasti výše; druhá možnost by byla velmi nákladná a opět, vzhledem k požadavku 60% shody hlasování v jedné z odpovědí pro přehlasování parlamentního veta by pravděpodobně nikdy neprodukovala platné výsledky. A opět, vydání zákona v takové podobě by bylo jen splněnou položkou na seznamu, spíše něž skutečné umožnění přímého rozhodování občany (považuji za vysoce pravděpodobné, že řadě politických skupin by se právo veta s výrazně omezujícím efektem velmi zamlouvalo, ostatně obavy z rozhodování lidu – dnes už i zčásti oprávněné – jsou bezesporu hlavním důvodem, proč za téměř třicet let nebyl přijat ani jeden z odhadem dvaceti návrhů zákona o referendu).
Irelevantnost precedentu ústavního zákona č. 515/2002 o referendu
Argument existence precedentu (ústavní zákon o celostátním referendu o vstupu do EU z roku 2002) neobstojí z několika důvodů. Za prvé nevytvořil žádný aplikovatelný precedent, neboť toto referendum proběhlo na základě jednorázově vyhlášeného zákona pouze pro účely daného referenda ke konkrétní otázce – jeho platnost byla omezena na pouze na tento případ. Nelze tedy hovořit o žádné ustálenosti praxe. Za druhé byla otázka položená za dané společenské a politické situace, odpověď bylo možné do značné míry předjímat (hlasování mělo ve skutečnosti pro vládu význam spíše potvrzující). A za třetí, jednalo se o referendum iniciované vládou, nikoliv občany, což je velmi zásadní námitka (kvalifikace lidu oproti vládě, viz výše) a nelze proto vyvozovat stejné parametrové nastavení i pro hlasování iniciované občany.
Kromě toho ani diskutovaný návrh z roku 2015 nevychází z tehdejšího znění, v zákonu o referendu o vstupu do EU ani v jeho prováděcím zákonu č. 114/2003 Sb. nebyla žádná jiná podmínka než prostá většina (nadpoloviční většina hlasujících).
Závěrečné zamyšlení
Výše řešený návrh zákona z roku 2015 naštěstí vláda neprojednala až do fáze hlasování, patrně z obav o následky – a jak je vidět, je to dobře. Jestliže mají být v sázce otázky, ovlivňující fungování státu v horizontu přesahujícím více volebních období, je nutné nastavit parametry tak, aby z referenda plynoucí závazek pro vládu měl daleko rozsáhlejší, reprezentativnější mandát a co nejširší vypovídací hodnotu. Bylo by nesmírně nemoudré, aby o osudu desetimilionového národa mohla v krajním případě rozhodovat jeho výrazná menšina. Ano, dejme lidem šanci přímo rozhodovat, ale tak, aby validita takových rozhodnutí byla dostatečně podložená. Požadavku vyššího limitu se není třeba obávat. Budou-li mít občané o politická rozhodnutí skutečný zájem, hlasovat přijdou a moc rozhodnout nebude nikomu upřena. Nepřijdou-li v dostatečné míře, rozhodnou v dané otázce jimi volení zástupci. S takto mocným nástrojem přímé demokracie je nutné nakládat odpovídajícím, zodpovědným způsobem a padesátiprocentní hlasovací účast za takové nakládání nelze považovat. Tím zároveň odpovídám na některé teze dřívějších navrhovatelů, kteří dokonce prosazovali limit volební účasti 35% s platností výsledku, jestliže nejméně 25% účastníků bude hlasovat jednou z odpovědí. Cílem obecného referenda ale přece není za každou cenu produkovat platné výsledky, nýbrž produkovat výsledky s dostatečným mandátem – k odpovídaní na otázky nejvyšší závažnosti. A argumentace průměrnou účastí v místních referendech je v případě celostátního irelevantní.
Doufám a věřím, že až se bude nová Sněmovna návrhem tohoto zákona zabývat, nebude vycházet z posledního projednávané verze, ale připraví návrh nový, revidovaný podobným způsobem, jak jsem popsal výše. Zákon o obecném celostátním referendu ano, ale v podstatně kvalitnější a promyšlenější podobě, než byly dosavadní návrhy. Členství v EU, NATO, nebo obdobná rozhodnutí, ovlivňující naši zemi na generace – to jsou příliš závažné otázky, než abychom se na nich učili, jak zacházet s přímou demokracií. Zatím to (stále ještě) dostatečně nezvládáme ani s tou nepřímou.
Jaromír A. R. Vích, 24. – 26. 10. 2017
Poznámka 1: Tento text se záměrně nezabývá prováděcími ani detailními procesními částmi řešeného zákona (lhůty a forma vyhlašování, možnost iniciování referenda poslanci nebo senátory, postih pro poslance, kteří nebudou dbát závaznosti výsledku při hlasování, atd.). Řeší pouze klíčové body, určující základní parametry obecného referenda.
Poznámka 2: Řešen je zákon v podobě odpovídající dosavadním koncepcím vládních návrhů. To jest zákon k referendu obecnému (celostátnímu), závaznému (nikoliv konzultativnímu) a fakultativnímu (vypisováno iniciativou občanů, případně Parlamentem, k jakékoliv zákonem povolené otázce; tedy nikoliv obligatornímu, vypisovanému povinně k zákonem vymezeným otázkám, u nichž lze ze zákona rozhodnout pouze referendem).
Poznámka 3: Grafy pracují s (aktuálním) oprávněným počtem voličů, nikoliv s celkovým počtem obyvatel České Republiky; zaokrouhlování pro větší ilustrativnost a srozumitelnost provedeno na setiny procent a řády (počty voličů).