Nesprávný výběr sedla je vážný problém, kterému se navzdory narůstající informovanosti jezdců stále nepřikládá dostatečný význam, přestože je to jeden z klíčových faktorů pro dlouhodobé zdraví a výkonnost vašeho koně i správnost vašeho ježdění. V tomto dvoudílném článku se pokusím přispět také svými zkušenostmi k tomu, abyste dokázali z nepřeberného množství nabízených výrobků vybrat ten nevhodnější.
Konstrukční kvalitu sedla určují tři základní prvky:
- schopnost kostry rozkládat za všech okolností co nejrovnoměrněji váhu jezdce
- tvarování posedlí, umístění a šířka nejužšího bodu spolu s umístěním nejhlubšiho bodu posedlí
- tvar, vzdálenost a výplň sedlových polštářů
Divíte-li se, že nezmiňuji velikost komory, posedlí, atd., pak vězte, že zvolení správných velikostních parametrů sedla je až sekundární otázkou – otázkou, která může následovat až poté, co byl vymezen okruh sedel, z nichž bude vybíráno. Dnes budu psát o volbě konstrukčního provedení sedla, a proto obsáhlé otázce padnutí konkrétního sedla konkrétnímu koni věnuji později samostatný druhý díl článku.
Výběr kostry
Z hlediska konstrukce sedla je určujícím a absolutně nejdůležitějším faktorem bod první – kostra. Tento nosný prvek zajišťuje nejen rozkládání váhy jezdce na hřbet koně, ale zároveň definuje i tvar posedlí. Jakékoliv nedostatky v provedení kostry mají proto přímý vliv na koně, jezdce nebo oba. Toto je skutečně nezbytné uvědomit si jako primární požadavek vás, coby jezdce, při výběru sedla, neboť používání sedla s nedostatky v oblasti konstrukce kostry je stejně škodlivé a v řadě případů dokonce horší, než používání sedla nesprávné velikosti. Setkal jsem se v praxi s nemálo případy, kdy původně zdravý kůň, nosící zcela správně padnoucí sedlo, začal po určité době trpět zdálnivě nevysvětlitelnými pohybovými problémy, chybovat na skocích, prodlužovat dobu potřebnou k uvolnění, odmítat sedlání, a tak podobně. Ve většině případů byly na vině kompromisy či nedostatky v konstrukci kostry sedla (a často se jednalo o sedla nejvyšších cenových kategorií). Mějte vždy na paměti, že kůň je zvíře obrovsky přizpůsobivé – zvykne si dříve nebo později na jakoukoliv bolest či diskmofort a problém v této oblasti bude snášet tak dlouho, jak bude moci, což v případě mnoha koní znamená celý život. Role individuálnosti je zde samozřejmě vysoká – stejné sedlo postavené na téže nevyhovující kostře může například jednomu koni „pouze“ komplikovat přechody nebo mírně horšit kvalitu chodů v míře postřehnutlené jen po výměně sedla, zatímco u druhého po čase povede k fyzickým problémům v celém pohybovém aparátu a přijde se na příčinu až příliš pozdě na to, aby bylo možné následky zcela odstranit. O tom, že se řečené projeví na každém koni, ale nikterak nepochybujte.
Ve smyslu působení na koně je funkčnost a kvalita kostry definována použitými materiály a tvarem (typem) kostry.
Materiály
Navzdory intenzivním marketingovým kampaním výrobců mnoha značek i snahám obchodníků zůstává dodnes stále nejkvalitnějším materiálovým řešením kombinace dřeva a ocelových výztuh. Nákladnost tohoto výrobního procesu je ale vysoká, takže mnoho výrobců přešlo spolu s vývojem moderních plastů na kostry syntetické. To je však přístup skutečně ryze obchodního charakteru – výrobní náklady jsou nepoměrně nižší, proces je navíc automatizovaný (bez nutnosti časově náročné lidské sedlářské práce), ovšem ceny sedel zůstaly stejné (nebo byly nasazeny na úroveň konkurenčních existujících výrobců – v případě novějších značek). Ekonomická rovnice je zřejmá, a když se k tomu přihodí možnost výměny komor či přetvarovávání koster, zní to atraktivně i pro zákazníka a nakonec si i ten rád zakoupí takovýto paskvil, v řadě případů nezdráhám se napsat zmetek.
Výměnné komory / přetvarovatelná sedla
Proč tak tvrdá slova? Protože je to lživý, stoprocentní marketing a prohlašování, že voda je suchá. V prvé řadě proto, že všechny takovéto úpravy posouvají dosedací plochy komory (jejich konce) buď nahoru (v případě rozšiřování komory) nebo dolů (zužování) – upravován je vždy pouze úhel, ale není přidáván ani ubírán žádný materiál a konečným výsledkem je sedlo, které zdálnivě pasuje, ale v jeho přední části je váha jezdce rozkládána špatným způsobem (kůň je buď svírán v horní části kohoutku nebo se kostra zapichuje do citlivých tkání jeho dolní oblasti). Kromě toho, žádné výměny komorových výztuh ani přeformovávání plastového výlisku neberou v potaz původní výšku odběhu podélné nosné plochy, šířku páteřního kanálu, ani velikost a objem polštářů. A jelikož při těchto úpravých plastů nejsou měněny či upravovány všechny navazující části sedla, dochází v různě velké míře vždy ke změně rozkladání váhy jezdce i v ostatních nosných plochách (*). Nic překvapivého na tom není, neboť jde o konstrukci univerzální, tedy kompromisní a proto z logické podstaty nemůže být řešením nejlepším a v případě sedlových koster ani dobrým. Přesto je jezdecké povědomí o těchto závažných principiálních konstrukčních nedostatcích tvarovatelných sedlových koster stále velmi nízké a zjevná fakta jsou jejich výrobci úspěšně zastírána nepravdivými propagačními prohlášeními (často bohužel i z úst profesionálů, kteří – ať už v blahé nevědomosti či vědomě ignorujíc – propůjčili značkám za finanční obnosy nebo sponzoring svá jména a tváře).
(*) přeneseně to lze přirovnat k situaci, kdy si do bot o dvě čísla větších nacpete do špičky noviny a budete hlásat, že vám takto upravená bota perfektně padne. A záměrně budete ignorovat, že původní tvar nášlapné plochy byl vyroben pro jinak dlouhou nohu, jejíž nejužší i nejširší místa se proto nachází jinde, než odpovídá tvaru vaší kratší, menší nohy ; přesně tohle vám ale výrobci sedel s upravitelnými tvary koster tvrdí.
Pro doplnění schématického obrázku a rozptýlení posledních zbytků pochybností ještě praktická ukázka – vlevo na obrázku standardní set výměnných komorových výztuh. Původnímu autorovi tohoto systému, Wintecu, od něhož si systém pronajímaly další značky, nedávno vypršela patentová ochrana, takže se s ním budeme bohužel setkávat stále častěji. Na obrázku je dobře patrno, co se děje s výškou komory, pokud pouze ohýbáte vždy stejně dlouhou výtzuhu [D] nebo formujete stále jeden univerzální prostor. Zkuste si také přestavit, kam asi tak mohou dosahovat ramena XXW (nejširší výztuha zcela nahoře) na koni, který má takto široký, masivní kohoutek, jestliže je jejich celková délka 100% shodná s délkou ramen velikosti M (medium – normal, černá). A když tuto představu ještě doplníte o neměnící se polohu polštářů i nosných ramen komory rozpíraných výztuhou, získáte velmi přesné povědomí o nefunčknosti a škodlivosti těchto univerzálních řešení. Obrázek vpravo – a zde se podívejte, o kolik více materiálu je v komorovém nosném systému potřeba, aby i kolem širšího kohoutku zůstával dostatek prostoru a váha byla rozkládána tam, kde má být. Jiné správně fungující řešení, navzdory snahám mnohých výrobců o popírání elementární matematiky, fyziky a anatomie, neexistuje.
Tvar nosné plochy
Druhým podstatným faktorem v konstrukci kostry je její tvarové řešení: kostra může být (bez ohledu na zvolený materiál) buď klasického tvaru, kdy na komoru navazují dva obloukové spojité nosné prvky a vše je vypnuto (vyplněno) výztuhami a materiály dané pružnosti, nebo může být kostra provedena jako (celo)plná. Přestože existují výjimky mezi oběma skupinami výrobců, obecně lze říci, že syntetické kostry bývají většinou plného typu, zatímco dřevěné kostry klasického tvarového provedení. Pro příklad – jedním z mála výrobců na plných dřevěných kostrách je české sedlářství Sviták (dříve Vogeltanz), naopak tradiční tvar kostry zhotovený ze syntetického materiálu používá například Stübben nebo největší český producent KenTaur (zde laminát místo dřeva). Ani jedno bohužel není ideálním řešením, i když stále méně špatným, než plná plastová kostra.
Rozdíly
Největší a nejdůležitější rozdíl mezi dřevěnými a plastovými kostrami je ve schopnosti rozkládat za všech okolností co nejrovnoměrněji váhu jezdce (viz úvod). Kombinaci dřevěného (u nejlepších výrobců obvkyle bukového) rámu, který je v přesně daných místech vyztužen ocelovými prvky regulujícími míru pružení v závislosti na tlaku, nedokáže žádný plast ani kompozit nahradit a už vůbec ne v případě, kdy je kostra z plného plastu – tehdy se to schopnostem kombinace dřevo-kov ani neblíží (a bohužel právě toto je dnes případ většiny sedel na syntetických kostrách). Důsledkem omezené přizpůsobivosti k pohybu koně i přenášení váhy jezdce je neustále se zvyšující a snižující lokální, nedostatečně rozložený tlak na zádové svalové skupiny, omezování pohybu koně vzniklým přilišným tlakem (zejména při větším zatížení – odskok, doskok, přechody, …) a deformace či nerovnoměrné vytlačování výplně sedlových polštářů. Tyto zpočátku sotva znatelné problémy se postupem času kumulují a nakonec vždy vedou k negativním důsledkům, popsaným v úvodním odstavci této kapitoly. Dřevěná kostra kvalitních výrobců těmito nedostatky netrpí nejen kvůli nenapodobitleným vlastnostem dřeva, ale také proto, že si vzhledem ke způsobu konstrukce (rám + výztuhy + výplň) spolehlivě zachovává rovnoměrnou a přesně vymezenou předo-zadní i stranovou pružnost.
Ukázky nekvalitních sedlových koster: [1], [2] – příklady toho nejhoršího možného konstrukčního řešení, plné plastové kostry (vlevo Prestige, vpravo Kiefer). Mnoho výrobců na plastových kostrách navíc používá pouze jediný skelet pro každý typ sedel a jen jej přeohýbají dle potřeby – maximalizace finančního zisku a nefunkčnosti dovedena ad absurdum. [3] – Passier používá plné plastové kostry ve svých nejlevnějších sedlech a o cosi se alespoň pokouší kvalitními výztuhami z oceli od Sprengera, ale na bídě a nefukčnosti tohoto řešení to nic nemění. [4] – i tohle dokáže někdo myslet vážně a prezentovat se jako seriózní výrobce. Flexibilní konce nosných ramen, která musí být z materiálu měkčího než ramena samotná (obvykle zdvojená kůže) a patří do „kapsiček“ na sedlových polštářích, jsou zde na pantech a ze železa („patent“ Kieferu č. DE 202009012406). [5] – syntetická kostra tradičního (rámového) tvaru nosné plochy, používaná v současnosti v sedlech Pessoa. Vyrobena z uhlíkových vláken, typově „jeden tvar pro všechny“ + výměnné komorové výztuhy. [6] – V případě Stübbenu je řešení nejblíže potřebné fuknčnosti: tradiční tvarová konstrukce, vypnutí rámu a sedové oblasti správnými materiály i postupy, žádné výměnné komory ani přetvarovávání, ale to vše bohužel na syntetické, kompozitní náhražce dřeva. Ke cti jim slouží alespoň to, že pro úpravu velikosti musíte sedlo odeslat do výrobního závodu, kde je ve většinou vyměněna celá kostra a přešity nebo vyměněny i sedlové polštáře – tedy zcela shodně, jako u koster na dřevěném základu.
Ukázky kvalitních sedlových koster: [1] – typizace a sledované hodnoty symetričnosti dřevených sedlových koster vyráběných dle britského standardu BS6635. Tuto normu závazně používá drtivá většina anglických výrobců, z největších např. Harry Dabbs, Black Country, Barclays (dříve Barnsby), Ideal, Albion, nebo County (americká „profi“ značka, avšak vyráběná v Anglii). [2] – legendární kostra „Beebee & Beebee“ z dílen sedlářství Barnsby. Bukové laminované dřevo, doživotní záruka, reprezentant „zlatého standardu“. [3] – I pokud máte hodně omezený rozpočet, není důvod sahat k plastovým náhražkám, sedla na dřevěných kostrách produkuje i několik sedlářství z Argentiny. Místo bukového dřeva je většinou používána tvarovaná překližka nebo levnější zimostrázové dřevo a ani kvalita kůže nedosahuje evropského standardu, ale z hlediska kostry jsou to funkčně vyhovující sedla. Na obrázku kostry dvou nejlepších tamnich sedlářství, vlevo Jorge Canaves, vpravo Saint Lourdes. [4] – Na opačném konci cenového rozpětí se nachází většina francouzských výrobců, patřící mezi nejdražší ze všech. Na obrázku dřevěná kostra používaná značkou CWD. Funkčně ani materiálově se v ničem neliší od britských dřevěných koster, ostatně mnohá francouzská sedlářství odtamtud kostry importují (nebo donedávna importovala). Příplácíte leckdy víc než dvojnásobek za luxusní jméno, špičkovou francouzskou kůži a drahou pracovní sílu. [5] – Sedlo ve srovnatelně vysoké kvalitě lze zakoupit i za cca třetinu takové částky – na obrázku atypická 13″ dřevěná kostra anglického sedlářství Heritage Bespoke Saddles, které se mimo jiné specializuje na těžko pasovatelné koně.
Další velkou výhodou konstrukce koster na bázi dřevo-kov je její dlouhodobá přizpůsobivost. Je-li takové sedlo ježděno na stejném koni po dlouhou dobu, dřevo se pomalu tvaruje podle jeho hřbetu a bude nakonec plně reflektovat jeho tvar i postupné změny, které s přibýváním věku nebo pracovního využití koně probíhají (zde hovoříme o řádu let, nikoliv měsíců a o koních dospělých, ne rychle se měnících mladých). Tato plynulá a dlouhodobá, mírná tvarovatelnost dřevěné kostry vyplývá z povahy materiálu samotného. Plastové kostry jsou v tomto ohledu odkázány pouze na tvarování výplně sedlových polštářů (do nichž navíc beztak ve srovnání se dřevem netlačí potřebně rovnoměrným způsobem, jak už bylo řečeno) a jestliže se s postupem času pozmění jakákoliv část hřbetu koně příliš, vzniknou nejprve místa, kde se váha nebude rozkládat vůbec, protože ani polštář nebude v dostatečném kontaktu s koněm a pokud bude rozdíl přílš velký, plast prostě praskne. Jistěže někteří výrobci budou tvrdit, že mohou kostru kdykoliv přetvarovat, ale o nevýhodých těchto úprav už jsem hovořil dostatečně, takže jen zdůrazním, že vždy tvarujete pouze problematickou náhražku dřeva, jejíž fuknčnost je i bez jakýchkoliv tvarových úprav pouze kompromisní. V případě kostry ale žádné kompromisy nedělejte a raději se spolehněte na konstrukční řešení, které se koni dlouhodobě a ideálně přizpůsobuje díky přirozené podstatě materiálu, z něhož je zhotoveno.
Na horní fotografii nový dřevěný rám kostry po vyztužení ocelí a laminaci (podélné výztuhy jsou zde schovány pod rozšířenými sedovými častmi kostry), na dolním snímku mnoho let používaná buková kostra během repase popruhového a koženého vypletení sedové části, výrobek britského producenta koster Aulton & Butler. Výrobcem kostry na horním kostra je značka Barnsby. Toto sedlářství s více než dvousetletou tradicí se v roce 2014 dostalo do úpadku, ale výrobna koster byla z konkursu odkoupena konkurenčním výrobcem Ideal, který sedla Barnsby dále produkuje na týchž kostrách pod značkou Barclays.
Z toho vyplývá třetí, byť v kontextu ostatních nejméně podstatná výhoda sedlových koster na dřevěném základu, kterou je trvanlivost a životnost. Dovolím si zde citovat ukázkový marketingový výmysl a úmyslnou nepravdu z webu jednoho z největších výrobců plastových koster v Evropě: „Though wood is elastic, it still has ‚life‘ in it. For this reason as atmospheric conditions change and the years go by the characteristics of the wood change, becoming less stable and less resistant. – www.prestigeitaly.com“ („Ačkoliv je dřevo pružné, stále má v sobě ‚život‘. Z toho důvodu s tím, jak se atmosférické podmínky mění, se s postupem let i vlastnosti dřeva mění a stává se méně pevným a méně odolným.“). Tento klamavý propagační výrok ignoruje fakt, že všechny tradičně vyráběné dřevěné kostry prochází v poslední fázi výroby rámu laminací (případně i nátěrem) – právě za účelem trvalé ochrany dřeva před působením vzdušné vlhkosti a vnějších vlivů. Že je skutečnost v otázce trvanlivosti opačná i důvody, proč tomu tak je, byly už dostatečně popsány v předešlých odstavcích, takže jen závěrem podotknu, že u výrobců sedel stavějících na dřevě je doživotní záruka na kostru standardem napříč většinou velkých výrobců, zatímco u koster plastových je doživotní záruka výjimečná a obvyklých bývá pět let.
I mezi producenty sedel na dřevě existují kompromisní výjimky. Obrázky v horním řádku: PS Baum, dřevěná kostra unikátní konstrukce z tenké překližky a bambusových plátků, používaná něměckou značkou Passier – vlevo jeden z prvních kusů (1959), vpravo současná prodkuce. Díky atypické konstrukci jsou tyto kostry extrémně prostupné pro sedové pomůcky, ale zároveň jsou křehčí a záruka na kostru činí pouze pět let ; druhou výjimkou u Passieru je bohužel novodobý „výdobytek“, změna velikosti komory výměnou výztuhy. Dolní řádek (obrázky z výroby koster): Výrobní ústupky se v moderní době už nevyhýbají ani značkám ze sedlářské velmoci, jakou je Anglie. Populární britská značka Albion jde cestou jiných kompromisů a nabízí jak sedla schopná přetvarování dřevěné kostry speciálním tlakovým strojem (řada Adjusta Tree), tak sedla konstrukčně přizpůsobená usnadněné výměně celé kostry (řada Platinum). Záruka ale opět pouze pětiletá. V případě obou těchto velkých a známých značek provádí úpravy koster pouze výrobní závody (nebo autorizovaní sedláři), takže je alespoň nějaká šance, že budou odpovídajícím způsobem upraveny i ostatní související konstrukční prvky sedla.
Shrnutí
Nejsem věštec a nemohu říci, zda budoucí vědecký pokrok nepřinese objevy nových syntetických materiálů, které se dřevu dokáží v popsaných atributech vyrovnat, ale dnes tomu tak ještě rozhodně není – bez ohledu na to, co vám výrobci budou tvrdit o jejich super-polymerech, termoplastech a obdobných náhražkách. Nemám vůbec nic proti novým materiálům, neboť by bylo nesmyslné používat bavlněné nitě, když syntetické vydrží 10x déle a odolávají čistícím sedlovým přípravkům, nespatřuji žádný problém v opěrkách na suchý zip, nylonových vložkách ve třmenových řemenech nebo používání podbřišníků z umělých materiálů, ale nic z toho není případ současných syntetických náhrad dřeva v tak klíčovém funkčním prvku sedla, jakým je jeho kostra.
Pokud pro sebe i svého koně chcete optimální konstrukční řešení, vybírejte sedlo z modelových řad výrobců postavených na dřevěných kostrách klasického tvarování (v originále „spring tree“, v nepříliš zdařilých českých ekvivalentech „elastická“ či „popruhová“ kostra) a vyhněte se jakémukoliv přetvarovávání. Vždy také důkladně prověřte skutečnost – popisky v eshopech nebo tvrzenímí prodejců se nenechte ošálit, neboť větu o „elastické kostře“ si leckdy přečtete či vyslechnete i u plastových, stejně jako lze najít informaci o tradiční anglické kostře třeba u sedel postavených na sklolaminátu. Stejně opatrní buďte i při nákupu použitého sedla – někteří výrobci v průběhu své existence několikrát měnili výrobu nebo dodavatele koster a může nastat situace, kdy od výrobce, který se ke dřevu vrátil a dnes na něm staví, zakoupíte starší model z období, kdy experimentoval se syntetikou. Pokud si nebudete jisti, tak sedlo na plastové kostře ve většině případů snadno rozpoznáte podle toho, že nabízí možnost výměny komor nebo přetvarování dle koně, ale bohužel ani to už neplatí vždy. Plnou plastovou kostru nicméně lze poměrně spolehlivě odhalit – nahmatat prsty bezprostředně pod kůží v páteřním kanálu mezi sedlovými polštáři.
Správné posedlí
Tím se dostáváme ke druhému bodu, který je nezbytné vzít v potaz při výběru kvalitního sedla, tentokrát z pohledu jezdce – a opět jej definuje správnost provedení kostry (byť zde už jen v rovině korektního tvarování posedlí, použité materiály mají v tomto případě pouze sekundární význam). Hlavními nedostatky v konstrukci sedel z hlediska jezdce bývá buď umístění nejhlubšího bodu posedlí příliš dozadu nebo špatně umístěný či provedený „twist“. Pro tento anglický výraz nemá česká jezdecká mluva ekvivalent, jedná se o část posedlí, začínající – při pohledu seshora – v jeho nejužším místě a pokračující několik centimetrů dál směrem dozadu (na obrázku vpravo označena žlutou barvou). Právě tato část posedlí vymezuje svislý odběh stehna jezdce podél bočnice dolů.
Twist
Přestože jste o tomto parametru u sedel možná nikdy neslyšeli, vězte, že z hlediska jezdce je stejně důležitý, jako délka posedlí. Typově se sedla dělí na ta s twistem úzkým, středním nebo širokým. Jedná se ovšem jen o základní typizaci, možných mezistupňů je nekonečno a velikosti nejsou číslované, nýbrž pouze slovně popsané výrobcem, stejně jako například u hloubky posedlí. Vaše volba v tomto parametru musí být kombinací osobní preference a zohlednění základní tělesné stavby ; obecně lze říci, lidé drobnější, menší postavy by měli volit užší twist a naopak lidé větších či vysokých postav twist širší. Vodítko je to ale velmi obecné, lidských tvarů je nespočet a abyste určili ten váš, budete muset zpočátku zkoušet (například muž střední postavy i výšky, avšak s objemnými, osvalenými stehny bude muset volit užší twist). Vliv špatné volby na jezdce je značný: drobnějšímu člověku bude příliš široký twist roztahovat nohy a vyvracet je od koně, člověk větší postavy zase bude v sedle s příliš úzkým twistem sklouzávat dozadu = sedět mimo těžiště koně se všemi následky, které to s sebou nese, vč. přetěžování jeho beder. V obou případech je samozřejmě logickým důsledkem i nestabilita sedu.
Stejné následky bude mít také špatné tvarové provedení twistu výrobcem. Když je tato část sedla například příliš krátká/dlouhá, nebo se nejužší místo posedlí nachází příliš blízko/daleko (dle typu sedla) od nejhlubšího bodu posedlí, anebo pokud je twist nesprávně zaúhlený (málo nebo přehnaně „vykrojený“), vždy bude důsledkem buď vyvracení vaší holeně a kolene od koně, nebo naopak téměř nulový kontakt stehna se sedlem. Ježdením v takovémto sedle se v nejlepším případě částečně (v horších případech úplně) připravíte nejen o stabilitu a soulad s těžištěm koně, ale především o možnost používat celou nohu. Zároveň budete pokaždé v nějaké míře trvale plýtvat silami na překonávání odporu špatně vyrobeného posedlí, namísto plného soustředění se na vašeho koně a práci. Bohužel v nemálo případech těchto a podobných problémů není důvodem špatně zvolená šířka twistu, ale chybné provedení této části posedlí výrobcem (a to i u mnohých renomovaných značek). Naneštěstí, konstrukční chyby v provedení twistu nelze většinou rozpoznat pouhým okem (kromě těch nejočividnějších případů) a obvykle to poznáte až při prvním usednutí do sedla, a to na koni, nikoliv na testovací stolici na prodejně.
Tento aspekt v provedení posedlí opravdu nepodceňujte a věřte, že ani vyšší cena a značkový výrobce nejsou žádnou garancí – v úplných začátcích mého ježdění pod trenérem jsem víc než rok pracoval v sedle, které bylo v tomto ohledu jedním z nejhorších možných, neboť kumulovalo téměř všechny myslitelné chyby v provedení posedlí současně. Ve své tehdejší nezkušenosti jsem však problémy s používáním celé nohy přičítal nedostatečné jezdecké praxi a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by sedlo dané cenové kategorie, navíc od velmi slovutného výrobce, mohlo mít nějaké vady tohoto typu. A pouze díky tomu, že si během jedné z lekcí musel na koně sednout trenér, který měl rázem zcela identický problém, byl tento závažný nedostatek v konstrukci onoho sedla odhalen (podotýkám, že se jednalo o zkušeného bývalého reprezentanta s vynikajícím sedem). I tato zkušenost pro mě byla před mnoha lety jedním z impulzů, proč jsem se začal o sedlářství a související problematiku zajímat do hloubky.
Názornou ukázku provedu na dvou skokových kontaktních sedlech, obě v rámci výrobců shodné velikosti komor i posedlí (Medium/30C, 17.5″), měřítko snímků upraveno na 1:1 se 100% zachováním proporcí:
Na horním obrázku Stübben Edelweiss NT De Luxe. Celá konstrukce skokového posedlí je chybná. [A] nejužší oblast twistu je příliš vzadu, rovněž nejhlubší bod posedlí [B] je příliš vzadu, vzhledem k nesprávné konstrukci kostry dokonce znatelně za polovinou. Díky této kombinaci konstrukčních chyb je vzdálenost [A-B] mezi twistem a nejhlubším bodem posedlí příliš velká a výsledný efekt na jezdce ještě zhorší přehnaně velké zaúhlení twistu [C]. I pokud ponechám stranou chybně umístěný nejhlubší bod, v takovémto posedlí by měla alespoň teoretickou šanci sedět stabilně, uvolněně a funkčně pouze velmi atypická slečna astenického typu s hodně vysokou pánví a dlouhým stehnem, ale té by zase byly krátké bočnice standardních rozměrů (koleny by byla zcela mimo ně).
Na obrázku výše Harry Dabbs Avant DJ coby příklad vysoce korektního provedení. Nejužší oblast twistu [A] je tam, kde má být (tzn. hned za komorou) a rovněž nejhlubší bod posedlí [B] je umístěn správně – zde nepatrně před polovinou posedlí. Vzdálenost [A-B] mezi twistem a tímto bodem je proto optimální. Povšimněte si, že Dabbs správnou konstrukcí kostry dosáhl menší vzdálenosti [A-B] navzdory tomu, že toto skokové sedlo má nejužší místo twistu mnohem více vepředu. Přiměřené zaúhlení twistu [C] zajišťuje, že toto posedlí bude moci vyhovět širokému spektru tělesných tvarů a většina jezdců nebude mít problém se stabilním používáním celé nohy.
Proto mějte při výběru sedla na paměti, že twist se žádným způsobem nevysedí ani nepovolí. Je to pevně daný konstrukční prvek sedla, vycházející z jeho kostry, a pokud vám při zkoušení dané sedlo neumožňuje spustit stehna podél koně tak, aby do twistu přirozeně zapadla a dosáhli jste na koně celou volnou částí holeně, aniž by se vám při tom vyvracelo koleno či stehno od sedla, anebo nelze-li při usazení se do spravného místa posedlí plně přiložit holeň bez odporu sedla, tak hledejte a zkoušejte dál (jste-li méně zkušení, pak vždy s kontrolou ze země a u nových sedel s vědomým ohledem na nevymačkané bočnice). Jestliže si ani pak nesednete do žádného sedla od několika různých výrobců, bývá chyba v sedu jezdce, pokud ano, vada byla v provedení twistu dříve zkoušených sedel (a opravdu se nejedná o žádné výjimky).
Těžiště
Nesprávné umístění nejhlubšího bodu posedlí lze naopak rozpoznat poměrně snadno: po správném nasedlání a lehkém dotažení sedla by se v případě univerzálních a skokových sedel měl nacházet přibližně v polovině délky posedlí. Čím skokovější sedlo, tím blíže přesně k polovině, v žádném případě ale ne za ní. U sedel drezurních je správné umístění nejhlubšího bodu o něco více vepředu (blíže k přední rozsoše) a mělo by se nacházet před polovinou středu délky posedlí (o kolik, to už závisí na konkrétním modelu sedla). Chybně umístěný nejhlubší bod posedlí neznamená pouze to, že bude jezdec přetěžovat určitou část sedla (obvykle zadní) a tlačit hřbet koně do propadnutí (proti čemuž pak bude jezdec přesto nutit koně klenout záda), ale rovněž, že v takto nekorektně zhotoveném sedle nebude možné stehnem přirozeně dosáhnout do twistu a noha proto nebude moci být z hlediska pomůcek i stability dostatečně funkční. S tímto problémem se ale už dnes setkáte převážně u sedel levné, neseriózní produkce, u větších výrobců už pouze ojediněle.
Konkrétní umístění nejhlubšího bodu posedlí ve výše uvedených rozmezích se liší dle výrobců a nezapomeňte proto při výběru sedla vzít v potaz vaše pohlaví. Mužská pánev je úžší, strmá, vysoká a její dutina má kuželovitý tvar se sedacími kostmi blízko u sebe, a proto se muž obvykle usadí bez problémů do jakéhokoliv korektně zhotoveného sedla. Naproti tomu ženská pánev je širší, nižší a plošší s dutinou kulovitého tvaru, díky čemuž se u 90% žen nachází sedací kosti dále od sebe a více vzadu. Proto jste-li žena, věnujte při výběru sedla pozornost dvěma věcem: a) aby třmenové zámky nebyly umítěny přiliš vepředu = příliš vzdálené od nejhlubšího bodu posedlí, b) aby vzdálenost tohoto bodu od twistu byla co nejkratší, tzn. aby se za twistem posedlí co nejvýrazněji a dostatečně rozšiřovalo. Vyberete-li nevhodně, bude vás takové sedlo konstantně odstrkovat za pohyb a nutit se předklánět.
Shrnutí
Kvalitně vyrobená kostra je skutečně absolutním základem také z pohledu jezdce a je mnohem podstatnější, než kvalita kůže, ohromující prošívání, vytlačovaná zdobení nebo rozličná prodejní vylepšení typu protiskluzové kůže či snad dokonce úžasného jezdeckého komfortu díky „inovované“ silné vrstvě měkčené hmoty v posedlí. Toho největšího jezdeckého komfortu dosáhnete, pokud budete jezdit v sedle, které bude postavené na kostře vyrobené tak, abyste k používání vašich pomůcek a stabilitě sedu nemuseli proti sedlu dělat žádná silová cvičení a mohli uvolněně sedět v koni. Přičemž ani jeho uvolněnost, pohyblivost, výkonnost a zdravotní stav nebudou konstrukcí sedla negativně ovlivňovány. Proto nedbejte na podružné detaily a vybírejte podle skutečně důležitých atributů, z nichž tím prvořadým je a vždy bude konstrukce kostry sedla.
Vlevo ukázka toho, jak sedlo nejvyšší cenové kategorie nemá vypadat (Prestige X-PARIS NEW): líbívé balení v krásné vícebarevné italské kůži, s nefuknčními zdobnými prolisy a kontrastními plochami na zadní rozsoše, doplněné o „ještě měkčí sed“ díky dvěma gelovým vložkám s kompenzačními membránami pod sedacími kostmi v už tak silnějším posedlí. Situaci mají z hlediska sedové prostupnosti zachránit extrémně ztenčené sedlové polštáře, které ale na přítomnosti nadbytečné „komfortní“ gelové mezivrstvy nic podstatného nezmění. To vše ještě ke všemu na rozměrově univerzální plné plastové kostře. Na obrázku vpravo jiná ukázka ze stejné cenové třídy (Harry Dabbs PLATINUM FJ), sice ve vzhledově skromnějším, ale z funkčního hlediska nekompromisním provedení – sedlo je postavené na jedné nejlepších existujících dřevěných koster. Jediný volitelný designový prvek, klínové prošití na bočnici, slouží zárověn ke zvýšení její poddajnosti vůči noze ve skokové pozici. Veškerou „měkkost“ zde zajišťuje tenká finální vrstva výplně posedlí, tvořená pěnou s vyšším obsahem vzduchu, která tlumí větší nárazy způsobené jezdcem nad sedlem, ale nezkresluje ani neovlivňuje prostupnost pomůcek, což umožňuje osazení polštáři obvyklé kontaktní tenkosti. I přes vysoký podíl ruční práce a použití dražších konstrukčních materiálů místo syntetických náhražek je cenový rozdíl mírně ve prospěch Dabbse.
Sedlové polštáře
Třetím nezbytným bodem z úvodního odstavce, nutným vzít v úvahu při volbě sedla, je tvar, vzdálenost a výplň sedlových polštářů.
Páteřní kanál
Jednoznačně nejdůležitejším aspektem tvarového provední polštářů je šířka páteřního kanálu (vzdálenost mezi polštáři) a tvar tohoto prostoru. Pokud bude kanál přílš zúžený za komorou (pod „twistem“), bude tlačit na okraje trapézových svalů, bude-li přilš úzký ve střední a zadní části, bude tlačit na vnitřní okraje velkých zádových svalů – na široký sval zádový (latissimus dorsi) a dlouhý sval zádový (longissimus dorsi). Mnoho jezdců se mylně domnívá, že aby byl páteřní kanál sedla nebezpečně úzký, musí to být v takové míře, kdy tlačí přímo na páteř koně ; to je však neúplné a představuje to pouze naprostý extrém. Tento prostor bude příliš úzký i tehdy, jestliže budou polštáře svými vnitřními okraji ležet sice mimo páteř, avšak na úponech velkých zádových svalů ; úpony se u (výše uloženého) širokého svalu zádového nachází po délce celé hrudní páteře a (hlouběji uložené) svaly dlouhé jsou k nim zespodu připojeny prostřednictvím příčných výběžků. Problematika anatomie zádových svalových skupin koně je mnohem složitější, než jsem zde hodně zjednodušeným způsobem popsal, ale pro účely tohoto textu je podstatné, že páteřní kanál musí být v celé své délce tak široký, aby sedlové polštáře ležely veškerou plochou uvnitř svalové hmoty, nikoliv na jejím okraji (úpony) či úplně mimo ni (páteř).
V případě, že tomu tak není, dochází postupem času k trvalému, závažnému a nevratnému poškozování těchto svalových skupin, v horším případě i nervových drah vedoucích podél páteře a v případě nejhorším i obratlů páteře. Tyto následky se později přímo projevují jak na zdravotním stavu koně a zkrácení doby jeho jezdecké využitelnosti o mnoho let, tak na kvalitě výkonů, které bude moci podávat po dobu, jež z jeho jezdecké kariéry zbyde (a nyní se v kontextu této anatomické vsuvky zkuste na okamžik znovu zamyslet také nad vším, co už bylo v předešlých odstavcích napsáno o sedlových kostrách).
Pro minimální šířku páteřního existuje nepsané pravidlo o tom, že by v žádném místě neměl být užší než na šířku tří volně vložených prstů, ale protože je tohle míra dosti individuální, raději ji převedu do řeči čísel: bezpodmínečně a bez výjimek se výhýbejte všem sedlům, jestliže je šířka páteřního kanálu kdekoliv v jeho přední a středové části menší než 6 cm a v části zadní menší než 5,5 cm. Páteřní kanál se v případě některých modelů sedel může směrem odpředu dozadu nepatrně zužovat – tak, jak se zužuje i šířka obratlů a jejich výběžků – ale uvedené hodnoty berte opravdu jako limitní i u těchto typů sedlových polštářů. A týkají se samozřejmě sedla nenasedlaného ; dotažením a zatížením jezdcem se sedlové polštáře v určité míře, dané jejich typem a výplní, „rozplácnou“, s čímž uvedené limty počítají a jejich dodržení dává bezpečnou výslednou šířku při používání sedla – pochopitelně za předpokladu, že je stav výplně polštářů v pořádku (není přestárlá, zdeformovaná nebo jinak poškozená) a kůň není výjimečně neobvyklých rozměrů.
Vlevo: Ideálně provedený páteřní kanál (sedlo Heritage Kontact Jumping/Event). Šířka v přední a středové části ~ 7,5 cm, nejužší bod zadní části ~ 6 cm, průběžné zužování je plynulé, mírné a celý prostor kanálu bezpečně reflektuje šířku obratlů hrudní páteře a jejich trnových výběžků. Vpravo: Toto je schopen do světa vypustit výrobce, který patří mezi několik nejdražších na světě (na snímku francouzské sedlo Hermes Steinkraus). Páteřní kanál má minimální akceptovatelnou šířku pouze za komorou, v ostatních částech se pohybuje 15-20% pod limitními hodnotami a zejména ve středové části je to kritické. Aktuální cena tohoto designového pozlátka s likvidačně provedeným páteřním kanálem činí 6750$ (při současném kurzu koruny 168000 Kč).
Vlevo ukázka úplného extrému – opět Hermes (!), model Essential (naštěstí už nevyráběný). I s přihlédnutím k menšímu posedlí je to naprostá tragédie a absolutní ignorace anatomie koně, kdy jsou do menšího sedla použity polštáře standardní velikosti, díky čemuž páteřní kanál ve většině své délky nedostahuje ani 50% limitních hodnot. Výrobci očividně uniká, že jezdecké sedlo není kabelka k ohromování ve společnosti, ale funkční výrobek. U butikové značky, produkující oděvní módu, tašky, parfémy, šperky, hodinky, atd. taková konstrukční pochybení zase tolik nepřekvapují, ale výsledek kombinace výroby „pro oko“ a značkové jméno, absurdních až dekadentních prodejních cen a reálné vadnosti výrobku, je zde opravdu obzvláště markantní a opovrženíhodný. Vpravo: Páteř koně. Linky naznačují výše zmíněné mírné zužování hrudních obratlů směrem od kohoutku (dole) k bederní páteři (její první obratle v horní části obrázku). Pokud narazíte na páteřní kanál, který se odpředu do středu zužuje a od středu dozadu zase rozšiřuje („přesýpací hodiny“), je to rovněž konstrukční chyba.
Páteřní kanál zároveň nesmí být ani příliš široký. Zde už rizika nejsou tak závažná, jako v případě úzkého, neboť ze sedla tuto vadu prostě nelze ignorovat. V případě přílišné šířky se bude sedlo na koni točit i při sebetěsnějším dotažení a ačkoliv budou logickým důsledkem pootočeného sedla shodné krátkodobé tlaky a přetížení výše popsaných, kritických zádových partií, dlouhodobé ježdení v takto problematickém sedle není možné ; přesto raději upozorním – pro případ, že by někdo chtěl zkoušet, zda se sedlové polštáře přece jen „nevymačkají“, nebo to nepůjde vyřešit nějakou podložkou – ne a znovu ne. Pokud byla správně zvolena velikost komory a sedlo se během ježdění přesto na koni točí tak, že se dostávají sedlové polštáře do plného kontaktu s okolím páteře nebo páteří, je buď páteřní kanál příliš široký, nebo byl nevhodně zvolen typ polštářů pro konkrétní, příliš atypická záda.
Tvary sedlových polštářů
Tím se dostávám k druhému tvarovému atributu poštářů, jímž je jejich typ z hlediska výšky a sklonu kontaktní plochy. Dělí se na dva základní: prvním je plochý (v češtině obvykle označován jako „kontaktní“) a druhým je tzv. „gusseted“, který v českém jezdeckém jazyce opět nemá odpovídající pojmenování a obvykle je prezentován jako „vysoký“ nebo „vyšší“ polštář ; já jej budu pro stručnost a větší přesnost dále nazývat „klínkový“. Polštář plochý je prostupnější pro sedové pomůcky, ale protože jeho plocha tvarově plně kopíruje kostru sedla, je nosná část šikmá (při pohledu zezadu směřují polštáře výrazně šikmo nahoru – jakoby do páteřního kanálu a posedlí). Proto je tento typ polštáře také vhodnější pro koně s ostřejším, úzkým nebo kapřím hřbetem či užším hrudníkem. Naproti tomu polštář klínkový je v zadní polovině objemnější, čehož je dosaženo všitím dlouhého koženého klínu na vnější strany polštářů. Tím je objem zvětšen natolik, že se nosná plocha v zadní a částečně i středové části sedla stává téměř rovnou. Klínkový polštář je z hlediska anatomie je vhodnější pro koně s širokým, oblým nebo štěpeným hřbetem či koně robustního rámce. V zásadě můžete volit z obou typů a jejich odvozených variant libovolně, pokud váš kůň nemá příliš atypická záda – viz závěr předešlého odstavce. V případě hřebtu prvního typu (velmi úzký) by totiž klínkové (rovné) polštáře rozkládaly váhu jezdce pouze svou vnitřní částí, v případě druhého typu (velmi široký hřbet) by naopak polštáře ploché byly v kontaktu pouze částí vnější. V obou případech by byly důsledkem již zmíněná tělesná poškození koně a nestabilita sedla.
Levý sloupec – klínkové polštáře na sedle Collegiate Senior Event. Kdysi překvapivě trvanlivá levná sedla na slušných dřevěných kostrách z argentinské výrobny, produkující tehdy i známější značku Pessoa. Dnes už také jen wintecovský plast. Pravý sloupec – ploché polštáře na skokovém sedle Barnsby Puissance. Jeden z novějších modelů, který se vzhledem ke krachu značky ani nestihl dostat do sériové produkce. Přestože fotografie klame díky vyfocení z úhlu, i zde je patrná nebezpečně limitní šířka páteřního kanálu, což u této značky bývalo výjimkou. Srovnávací snímky v dolním řádku ukazují také odběhový rozdíl z boku, jehož nezohlednění při výběru typu polštářů může vést k přetěžování hřbetu pod přední a zadní rozsochou (klínkové polštáře na prohnutějších zádech) nebo k přetěžování pod středovou (sedovou) oblastí (příliš vysoko odbíhající ploché polštáře na rovnějších zádech). Žádné podložky ani molitanové „pálky“ nejsou řešením. Když už, tak úplné přešití polštářů, ale ještě lepším řešením je od počátku správná volba.
Tvarově se polštáře velmi liší i v přední části kolem lopatky (např. trapézové nebo zkrácené polštáře, polštáře tvaru K, atd.), nicméně protože jsou zde značné odlišnosti nejen napříč výrobci už u standardních provedení, ale i v rámci různých modelů téhož výrobce, nebudu zde tyto tvarové typizace, které jsou beztak otázkou pasování sedla konkrétnímu koni, podrobně rozebírat.
Výplně
Poslední část na téma sedlových polštářů se bude týkat jejich výplní. Každý doposud používaný druh výplně je určitým způsobem kompromisní a narozdíl od koster zde jednoznačná volba převyšující ostatní není.
I přesto lze dva typy výplní s klidným svědomím nedoporučit. První je výplň pěnová (obvykle přírodní nebo syntetický latex, případně polyuretany), jejímiž jedinými výhodami jsou bezúdržbovost a vysoká nosnost, díky čemuž mohou být sedlové polštáře velice tenké a vysoce prostupné – kontaktní. Takové sedlo je zároveň poměrně lehké. Nevýhody zde ale výrazně převažují – ani ty nejpokročilejší pěnové materiály (včetně „pamětových“) se nedokáží koni přizpůsobovat a sedlo s touto výplní musí buď koni pasovat tak, jak je, nebo nebude pasovat nikdy, přičemž možnosti dotvarování jsou zde nulové i pro sedláře. Pěnové výplně jsou navíc neprodyšné, takže povrch těla pod nimi dostatečně nedýchá a přehřívá se, což může při dlouhodobém používání vést až k otokům kolem páteře a pohybovým problémům. Další nevýhodou je nízká trvanlivost. Přestože se v posledních letech odolnost pěnových materiálů výrazně zlepšila, stále platí, že pěnové výplně se v kontaktu s koňským potem postupně rozpadají v drť ; trvanlivost těchto výplní se obvykle pohybuje mezi čtyřmi a osmi roky a jediným řešením je pak výměna celých sedlových polštářů za nové. Kladete-li si otázku, že těch nevýhod je poněkud příliš a proč tedy výrobci pěnové polštáře vůbec používají, pak přidám ještě jednu – a tou je velmi nízká výrobní cena. I zde jsou dnešní důvody, stejně jako u plastových koster, z velké části finanční (generování vyšších zisků při současném zjednodušení výroby). S lítostí musím konstatovat, že to se v tomto případě bohužel týká i mnohých – donedávna až na výjimky kvalitativně dobrých – francouzských sedlářství, která přešla k pěně coby standardní výplni (jakákoliv lepší je příplatková, nebo není nabízena vůbec). Při jejich už tak enromně vysokých, přemrštěných cenách (běžně dvojnásobek ceny špičkových anglických nebo jiných evropských sedel) a již zmíněné nutnosti výměny pěnových polštářů v horizontu každých několika let (cena se pohybuje okolo 10-20% nového sedla) to považuji za neakceptovatelné. Proto vám už dnes k nákupu nového sedla nedoporučím žádnou z dříve doporučovaných značek typu Devocouxe, Buteta, Antaresu, CWD a dalších, stejně jako vám nedoporučuji vybírat mezi sedly s pěnovou výplní polštářů. Totéž platí pro vrstvenou výplň z kombinace pěny a plsti, která sice drží tvar lépe než čistá pěnová výplň, ale v ostatním i zde platí totéž, co bylo napsáno o pěnové výplni – se všemi nevýhodami včetně nemožnosti jakéhokoliv dotvarovávání.
Druhou nedoporučenou variantou jsou sedlové polštáře s vzduchovou výplní. V současnosti existují dvě varianty, z nichž první (Cair) je objemově pevně daná z výroby (tvoří ji uzavřené vzdchové vaky), zatímco druhá (Flair) umožňuje měnit objem podle konkrétního tvaru hřbetu upouštěním nebo dofukováním vzduchu. Výrobci, podílející se na tomto konceptu, v obou případech nešetří superlativy ve smyslu absolutní přizpůsobivosti koni, ale již taktně mlčí o četných nedostatcích tohoto systému. První je shodný s pěnovými výplněmi: i tyto polštáře jsou 100% neprodyšné a tudíž hřbet koně nedýchá. Mimochodem, nepředstavujte si je jako čistě vzduchové – jedná se o poměrně malé vzduchové vaky, dva v každém polštáři, vložené mezi pěnové komponenty. Druhým nedostatkem je sama výplň – vzduch uvniř vaků bude měnit svůj objem (a tedy i tlakové působení na koně) se změnami teplot okolního prostředí a protože jsou to změny výrazné, budete je pociťovat vy i váš kůň. V případě Cairu s tím nemůžete dělat vůbec nic (výchozí objem náplně je dán z výroby) a v případě Flairu sice můžete před každým ježdením, nebo i v jeho průběhu – pokud se vzuch uvnitř příliš ohřeje – s manometrem v ruce upravovat tlak na stanovenou hodnotu, ale sami asi cítíte, že to není ta pravá cesta. Třetím nedostatkem se v praxi ukázala být povaha vzduchové náplně jako takové, která aby nebyla vytlačována vahou jezdce zcela mimo oblast sedu, musí být nahuštěna na míru, při níž už takto tvrdé polštáře ztratí většinu schopnosti absorbovat rázy, vyplývající z pohybu vás v sedle i koně pod sedlem. Víc zde tento dnes již polomrtvý, ale původními autory stále průběžně oživovaný, propagovaný a okrajovými výrobci používáný koncept, rozvádět nebudu. Vy se raději v zájmu vás i vašeho koně těmto experimentům na sobě samých vyhněte velkým obloukem. Zde věnuji také jedinou větu jinému, ale obdobně škodlivému experimentu, kterým jsou bezkostrová sedla, prezentovaná majitelům koní na moderní módní vlně všeho „přirozeného“ a „zdravého“. Z fyzikálního hlediska, vzhledem k poloze člověka, sedícího v sedle pouze malou částí těla tlačící celou jeho hmotností, je vyloučeno, aby jakákoliv konstrukce sedla, neobsahující pevné kosterní prvky a výztuhy rozšiřující plochu tlaku, rozkládala tuto hmostnost tak, aby hřbet koně nebyl konstantně poškozován – z hlediska koně je to ta nejškodlivější varianta ze všech existujících.
Vnitřek vzduchového sedlového polštáře typu Flair. Při takovém pohledu se veškerá marketingová superlativa o „nejlepší“, „komfortní“ a „vždy rovnoměrné“ výplni začínají jevit poněkud reálněji: poměrně tenké vaky jsou obklopeny kusy nahodile cestující, nejlacinnější pěnové výplně ; iluze rovnoměrnosti bere definitivně za své, pokud si uvědomíme, že jakmile se tento molitan začne vlivem koňského potu rozpadat (což při jeho viditelné nekvalitě nebude trvat dlouho), bude sedlo na koni ležet pouze kostrou, zbytky molitanové drti a zdeformovanými vzduchovými vaky. Toť komfort vpravdě kosmického věku :).
Zpět k výplním sedlových polštářů, kde se nyní dostáváme ke skupině těch doporučovaných, z nichž lze vybírat libovolně, neboť každá má své výhody i nevýhody.
Základním typem výplně je vlněná. Ta je tvořena mixem různě jemných a hrubých vláken, která mohou být buď z pravé ovčí vlny, nebo syntetická. Výhodou pravé vlny je její vysoká prodyšnost (nejvyšší ze všech materiálů) a maximální tvarová přizpůsobitelnost. Nevýhodou je nutnost údžby – postupné žmolkovatění vlny v kontaktu s koňským potem spolu s přirozeným slehávánám výplně vede k tomu, že polštáře již nedrží původní tvar a ztrácí pružnost. Údržba spočívá v docpávání (zhruba jednou ročně) a jednou za několik let i ve výměně žmoklovatých částí za vlnu novou. Současně však tato průběžná a finančně nenáročná péče zaručuje, že sedlo bude vždy dokonale přizpůsobené tvaru hřbetu vašeho koně, který se v průběhu let mění. Výhodou syntetické vlny je její lepší tvarová stálost (déle zachová pružnost polštářů) a vyšší odolnost vůči žmolkovatění, díky čemuž vyžaduje údržbu méně často, než vlna pravá. Nevýhodou je naopak nižší prodyšnost.
Dalším typem jsou polštáře tvořené kombinací pěny a vlny (v tomto případě téměř vždy vlny syntetické), kdy do polštáře je po celé vnitřní ploše nanensena pěnová vrstva a zbylý prostor je následně vyplněn vlnou. Výhodou tohoto řešení je lepší zachovávání tvaru polštářů (pěna eliminuje jakékoliv nerovnoměrnosti, vzniklé ve vlněné výplni) a zachování možnosti je částečně dotvarovávat, nevýhodou je částečná nebo úplná neprodyšnost kontaktní plochy a již dříve zmíněný postupný rozpad pěny působením prosakujícího koňského potu. Vzhledem k nízkým výrobním nákladům tento typ polštářů obvykle najdete u levnějších sedel, ale ve výběru jej ponechávam, neboť kromě toho, že je to stále lepší varianta než polštáře čistě pěnové, je lze po úplném rozpadu a odstranění pěnové výstelky poměrně snadno a levně nechat naplnit pouze vlnou. Proto pokud byste měli velmi omezený rozpočet a objevila se možnost zakoupit sedlo na dřevěné kostře, kde by jediným nedostatkem byly právě tyto sedlové polštáře, není to důvodem nezahrnout jej do vašeho výběru. V budoucnu tento typ polštářů pravděpodobně vytlačí všechny ostatní kromě pěnových (nyní tomu zabraňuje pouze neexistence pěnového materiálu, který by dlouhodobě dostatečně odolával koňskému potu a zároveň poskytoval prodyšnost pravé vlny či vlněné plsti).
Třetí a z řemesnlého hlediska nejnáročnější variantou jsou polštáře z kombinace vlny a plsti (zde jsou naopak téměř vždy používány přírodní materiály – vlna i plsť). Úlohu vnitřní vrstvy polštářů, držící proti výplni jejich vnější tvar, zde přejímá plstěná vrtsva ; nad ní se už nachází buď jenom vlna, přípdadně může být sendvičovým způsobem střídáno ještě několik vrstvev vlny a plsti. Výhodami této výplně jsou zachování vysoké prodyšnosti, pružnosti i tvarové přizpůsobitelnosti (téměř na úrovni čisté vlny), ale zároveň mnohem vyšší odolnost vůči slehávání a žmolkovatění. Tento typ polštářů je navíc možné zhotovit jak v nízké kontaktní variantě, tak v klínkovém objemnějším provedení, a proto jej řada výrobců nabízí jako příplatkovou možnost k téměř libovolnému sedlu. Výrobní náročnost je zde však ve srovnání s ostatními typy výplní značná a spolu s vysokou cenou plsti z toho vyplývá i hlavní nevýhoda tohoto řešení – nákladnost. To platí i o údržbě, která je i v tomto případě, byť v mnohem delších intervalech, nutná. Většinou bývá jedinou možností odeslání sedla k výrobci, neboť oproti jednodušším typům sedlových polštářů, s tímto si většina lokálních sedlářů uspokojivě neporadí. Obezřetnost je namístě, neboť vzhledem k technickému provedení tohoto řešení je zde velké riziko přecpání a/nebo celkového výrazného pozměnění rovnoměrnosti rozkládání váhy jezdce.
Posledním ze základních typů sedlových polštářů je čistě plstěný. Z funkčního hlediska se jedná o stoprocentní alternativu k pěnovým polštářům, která ale narozdíl od nich netrpí rozpadem výplně vlivem koňského potu ani neprodyšností, to vše při zachování velmi vysoké kontaktnosti. Ani tohle provedení polštářů se však nedokáže tvarově přizpůsobit hřbetu konkrétního koně, ani není dotvarovatelné sedlářem – takže musí vašemu koni pasovat tak, jak bylo vyrobeno. Pokud to u vás bude tento zřídkakdy vídaný případ a zároveň požadujete extrémně kontaktní sedlo, klidně zvolte tento typ. Skutečností zůstává, že v současnosti už jsou čistě plstěné sedlové polštáře používány spíše vzácně, neboť většina výrobců kontaktních sedel na nízkých polštářích buď přešla z profitabilně-produkčních důvodů na pěnu, nebo používá některou z výše popsaných variant v provedeních, jejichž prostupnost a kontaktnost zůstává rovněž vysoká.
[1] – Ovčí výplňová vlna plemene Jacob. Hrubší struktura vláken o něco prodlužuje dobu přizpůsobení, ale poté déle zachová pružnost a odolnost vůči žmolkovatění. [2] – Běžněji používaný typ ovčí vlny – s jemnější struktrou vláken. Rychleji se přizpůsobuje konkrétnímu hřbetu, ale také rychleji slehává v celoplošném měřítku. [3] – Takto má vypadat kvalitní syntetická vlna, na obrázku ta, jakou používá Passier. [4] – Výplň z ovčí vlny uvnitř sedlového polštáře. Zde typu „serge“ – vnější obal sedlových polštářů není z kůže, nýbrž ze silné vlněné tkaniny. Výhodami jsou totální prodyšnost, neklouzavost a nižší hmotnost. [5] Sedlový polštář typu „serge“ zvenku. Kdysi takto vypadala všechna sedla, kůže coby vnější obal přišla až později. Na obrázku překvapivě dobrý stav polštářů po pěti letech frekventovaného používání. [6] – Kombinovaný polštář pěna + vlna v provedení sedel Pessoa (pěnový neoprén + syntetická vlna). [7] – Takto vypadá pěnový kontaktní polštář. V tomto případě ho ze sedla bylo možné vyjmout, stále častěji je ale tato výplň vstřikovaná a k polštářům přilepená. [8] – Ukázka vysoce jakostní valchované plsti, používané v sedlových polštářích.
Shrnutí
Koně s přiliš atypickými hřbety, omezení ve volbě sedlového polštáře, jsou v menšině, takže s největší pravděpodobností budete moci vybírat ze všech výše popsaných typů. Při vyjasňování vašich požadavků se nejprve musíte rozhodnout, zda chcete kontaktnější, tvrdší polštář, anebo polštář pružnější, vyšší (více tlumící nárazy, ale méně prostupný pro sedové pomůcky). V prvém případě volte plochý, ve druhém klínkový. Pamatujte však na odlišnosti v tvarování hřbetu koně i na to, že ježdění v nízkých kontaktních polštářích už vyžaduje jistou jezdeckou zdatnost a není to vhodná volba pro začátečníky. Pokud máte vybráno, volba výplně tím bude částečně předurčena. Obecně lze říci pouze tolik, že vysoce kontaktní, nizoučké polštáře s čistě vlněnou výplní jsou méně vídanou možností, stejně jako se zřídkakdy setkáte s klínkovým polštářem čistě plstěného typu. V ostatních případech se výrobní kombinace prolínají, a tak se rozhodněte podle preferencí ve smyslu nároků na údržbu, cenu a pružnost výplně a dalších výše popsaných výhod i nevýhod konkrétní výplně.
Závěrečné slovo
Pokud jste dočetli až sem, máte nyní dostatek základních informací pro rozumný výběr vašeho nového sedla nebo přehodnocení používání toho stávajícího. A to sedla takového, které poskytne vám i vašemu koni maximální možnou šanci spolupracovat úspěšně, efektivně a v plném dlouhodobém zdraví i maximální výkonnosti.
Nepochybně se při takto důkladném výběru sedla setkáte s posměšky, zlehčováním některých uvedených faktů nebo bagatelizací určitých aspektů výběru, zmiňovaných v tomto textu – ať už z úst výrobců, prodejců, trenérů nebo internetových diskutérů. Nedejte v těchto situacích na ujištění typu, že v tomto sedle jezdí onen známý profi jezdec, že je to nejprodávanější model značky, že ho má ve stáji někdo jiný a „kůň v tom chodí dobře“, nebo že tak drahé sedlo přece nemůže být špatné. Odolejte těmto zavádějícím zjednodušením a uvažujte objektivně a racionálně.
Pokud si chcete dát na volbě sedla opravdu záležet, tak v kontextu všeho, co bylo napsáno a ilustrováno výše, zkuste do rozvažování zahrnout také, že:
- nevybíráte věc na tři, pět nebo deset let, ale v případě sedla klidně na polovinu života
- i proto nemá smysl volit kompromisní, univerzální řešení, neboť v takovém horizontu se úpravám nebo opravám, které bude muset stejně provádět výrobce, nevyhnete
- nevybírejte očima ani emocemi, ale rozumem
- místo jednoho nového levného sedla kompromisní konstrukce vám lépe poslouží kvalitní použité, které svěříte sedláři nebo výrobci k úpravě pro vašeho koně
- místo jednoho nového drahého sedla kompromisní konstrukce raději jedno skokové a jedno drezurní od výrobce, kde nebudete připlácet za jméno a design (prospějete tím více vašemu jezdectví i vašemu koni)
- investujete mnohdy nemalou částku do nejdůležitější fukční části jezdeckého vybavení, které bude mít po dlouhou dobu přímý vliv na vše, čeho chcete dosáhnout
Rozhodnutí činíte nejen za sebe, ale i za vašeho koně a odpovědnost je pouze na vás.