Obsedání a (ne)kažení mladých koní

J. A. R. V. 9.10.2015

Protože publikování druhé části článku „O sedlech“ je už od srpna zdrženo kvůli chybějící nejdůležitější části fotografií (ukazující optimálně pasující nové sedlo plus postupné dopřizpůsobení se nového sedla konkrétnímu koni po určité době ježdění), budu se v mezičase věnovat jinému, rovněž důležitému tématu.

Již podruhé během jednoho měsíce se setkávám s poměrně tragickými a smutnými ukázkami toho, kdy byl bezproblémově obsednutý a spolupracující kůň na samém počátku základního výcviku zkažen chybnými jezdeckými rozhodnutími a nepochopitelně špatným požadováním práce, neodpovídající možnostem začínajícího jezdeckého koně. V obou případech se jedná se o zkažení úplné, kdy z ochotných koní, kteří doposud jedinkrát nevyhodili a naopak se v rámci svých omezených možností snažili jezdcům vyhovět, byli vyrobeni koně shazující a odmítající jakoukoliv práci pod sedlem. Nejedná se bohužel o nijak výjimečné situace, tak se pojďme podívat na to, jak těmto stavům, které lze způosbit během jediné hodiny, ale oprava trvá v nejlepším případě dlouhé měsíce, předcházet.

Základem je samozřejmě bezproblémové obsednutí. A základem bezproblémového obsednutí je dostatečná a poctivě provedená PŘÍPRAVA ZE ZEMĚ. A přesto, že na tom není naprosto nic složitého a zvládne ji i vnímavý, myslící pokročilý začátečník, množství koní, kteří jsou obsednáni zcela chybně a hloupě, je vysoké. K tomu, aby vaše obsedání takové nebylo, stačí dbát několika jednoduchých pravidel:

Neobsedejte příliš brzy. Obecně tradované pravidlo o obsedání ve třech letech je absolutní nesmysl, který nebere v potaz, že mnoho koní je v tomto věku fyzicky ještě tak nehotových, že jim předčasné obsedání fyzicky škodí a základní výcvik jim tím je výrazně zkomplikován. A zejména v dnešní době, kdy se v řadě případů doba fyzického dospívání přešlechtěných moderních teplokrevných koní běžně liší i o roky, je důvodů k držení se tradovaných tří let věku ještě méně. Není ani pravda, že kůň se musí obsednout mladý, protože v dospělosti je to těžší (více odbojnosti a méně přizpůsobivosti) – není, v řadě případů způsobí daleko víc komplikací brzké obsednutí.
Zahajte přípravu včas. V přípravě ze země vás žádná fyzická nedospělost koně neomezuje. Vždy počítejte s tím, že může dojít k nepředvídané události typu zranění, která může vaše plánované obsednutí klidně o rok odložit (jako tomu bylo například u Rockenlolly KK, která po půlroční přípravě musela těsně před obsednutím neplánovaně podstoupit chirurgický zákrok s několikaměsíční rekonvalescencí na části těla, která by byla v kontaktu s podřišníkem, a po zahojení musela větší část přípravy absolvovat znovu – odstup a pauza od veškeré práce byly přiliš velké).
Chvalte, chvalte, chvalte a mějte vždy na paměti, že po koni obsedáním chcete, aby šel naprosto proti své přirozenosti – i dnešní kůň se rodí stále s týmiž instinkty, které mimo jiné obnáší obranu proti predátorům útočícím většinou na záda / kohoutek a okamžitý a co nejrychlejší útěk před všemi potenciálně nebezpečnými nebo neznámými situacemi. Obsedáním vystavujete koně všem těmto jevům současně a jedním z vašich nejpodstatnějších úkolů je dosáhnout toho, aby tyto nepřirozené situace kůň nepovažoval ani za nebezpečné, ani za neznámé a plně důvěřoval člověku.
Zohledňujte individuálnost. Povahy koní jsou nekonečně různorodé, včetně vnímání zdánlivých detailů a některé fáze přípravy se proto budou lišit řádově o týdny, v případě hodně senzitivních koní a/nebo s nedostatky v základní výchově klidně o měsíce. Žádný kůň není „neřád“ jen proto, že mu některá fáze přípravy ze země trvá, či jinak řečeno, že něco považuje za nebezpečné déle, než jiný. Vždy jste to vy, kdo po koni chce něco pro něj vysoce nepřirozeného a každého koně lze před obsednutím připravit do stejně spolehlivého stavu, byť k tomu povedou různě dlouhé a různě prováděné cesty. Je na vás, abyste rozpoznali, které konkrétní fáze přípravy činí tomu kterému koni největší psychické komplikace a dokázali mu je postupně podat tak, aby se pro něj staly rutinou. Neexistuje žádný univerzálně fungující postup pro všechny (byť vám mohou různí „profící“, „odbornící“ a „já jsem u koní půl života“ osoby tvrdit něco jiného). Existuje pouze souhrn základních návyků, které musí každý kůň před prvním usednutím jezdce do sedla spolehlívě zvládat a povinnost jezdce coby učitele dát jim vhodné pořadí a koni správné množství času a individuální péče k jejich naučení.

Tento souhrn je z principu daný povahou (jezdecké) činnosti, pro níž koně připravujeme a seznam zde vypisovat nebudu, ale zastavím se pro jistotu u několika příkladů. První: v přípravě na sedlo / váhu jezdce je naprosto normální, že zatímco jeden kůň si nechá na záda bez problémů pomalu lehnout jezdce, ale při snaze o položení sedla nepostojí a sedlo se nakonec při prvním kontaktu s hřbetem snaží odhodit, jiný kůň to bude mít přesně naopak. Druhý: Je úplně běžné, že při učení naužďování bude pro některé koně větší problém otevření huby a přijmutí udidla a pro jiné přetahování uzdečky přes hlavu a uši. Jsou to naprosto banální příklady, ale přesto momenty mnoha „jezdci“ nebo „trenéry“ ignorované, které nemá žádný smysl vyžadovat v neměnně daném pořadí, neboť vzájemně spolupůsobí a zvládnutí jednoho otvírá pro koně cestu k snažšímu zvládnutí druhého.

Nezohledňováním těchto zcela přirozených odlišností a vynucováním si, neřku-li trestáním mladých koní za nezkušenost bez ohledu na příčinu a připravenost konkrétního koně, tím vším je obsedání ztěžováno a komplikováno. Kromě toho to vede také ke vzniku základů budoucích problémů – koně nestojící při nasedání, zvedající hlavu při uždění, jevící neochotu ke spolupráci, jakmile ve stáji zaregistrují přinesení cajků, koně bránící se používání jezdeckého vybavení, a tak dále. Je to přístup naprosto hloupý, tupý, líný a přestože nic užitečného nepřináší, lze se s ním setkat téměř na každém kroku. V mnoha situacích se navíc při obsedání záhy ukáže, že kůň je nevychovaný i v základech (ohlávka – vodítko, neschopnost stání na hlasový pokyn – popotahování vodiče, pokud je poblíž seno, atd.), a že je kůň ve skutečnosti opět trestán za ještě starší chyby chovatele.

Totéž platí pro připravu na lonži. Nepoceňujte význam správného lonžování. Spolehlivá znalost hlasových pomůcek, schopnost koně zastavit a stát na kruhu a plynule přecházet mezi chody usnadní obsedání koni i vám. Přípravu na lonži provádějte obzvlášť s rozumem – cílem není honit na kruhu sešněrovaného koně, ale naučit ho pravidelnému pohybu dopředu, navyknout ho na pohyb udidla v hubě, na klidný krok, klus i cval s dotaženým sedlem (zpočátku pochopitelně bez třmenů), upevnit hlasové pomůcky ve všech chodech a až v poslední řadě mu s pomocí chambonu začít naznačovat budoucí přetvoření dosavadních pohybových návyků z volnosti – přesun težiště z předku směrem do rovnováhy (tedy to, co po něm budete pozdějí požadovat i s jezdcem v sedle). A i zde samozřejmě platí nutnost zohledňovat individuálnost koní, takže přidám třetí příklad: Je úplně normální, že při učení se vyslání koně na kruh to budou někteří koně schopní zvládnout už během první práce a pouze s pomocí lonžující osoby, zatímco k jiní budou potřebovat opakovanou přítomnost pomocníka, vyvedení na kruh a třeba i obejití několika kruhů s (volným) vodítkem i lonží současně, než dokáží klidně a soustředěně vnímat a spolupracovat pouze s lonžérem. Přítomost pomocníka v těchto začátcích není žádná ostuda ani demonstrace vaší neschopnosti, ale naopak výraz znalosti koní, schopnosti vyhodnotit konkrétní situace a provádět přípravu i základní výcvik tak, aby byl výsledkem co nejlepší a nejspolehlivější, dobře obsednutý kůň bez zárodků špatných návyků. Abych použil oblíbené slovo oněch osob v uvozovkách – o tom, že každý jezdecký kůň „musí“, není sporu, ale způsob, jakým onoho „musí“ dosáhnete, bude předurčovat veškerou jezdeckou budoucnost daného koně a čím méně pečlivosti a rozumu do přípravy koně vložíte v této fázi, tím více komplikací a nežádoucích ztrát času, pracovatelnosti a výkonnosti vytvoříte koni i jezdci pod sedlem ve všech dalších fázích. Přípravě v této první fázi proto i u těch nejochotnějších a talentovaných koní vždy věnujte alespoň několik měsíců – pouhé týdny jsou málo bez ohledu na to, jak dobře se konkrétní kůň jeví a jakýkoliv spěch či netrpělivost se při první příležitosti projeví a připraví vás o daleko více času (a v nejlepším případě pouze času).

Samotné OBSEDNUTÍ bude poté zcela triviální, nekomplikovanou záležitostí jediné hladce proběhnuvší lekce. Po dobře provedené přípravě zůstane kůň po prvním usednutí jezdce do sedla stát stejně v klidu, jako byste si ho připnuli na vodítko ve stáji nebo výběhu bez ohledu na to, o jak temperamentního jedince se jedná.

U citlivějších koní lze ještě před prvním usednutím jezdce do sedla přidat několik minut stání, během nichž bude jezdec střídavě vzepřený na rukou a lehat si přes sedlo, během čehož postupně osahá koně na všech místech, kam dosáhne. Jednak tím koni připomínáme něco, co už zná z boxu z období přípravy ze země, kromě toho to poslouží k minimalizování rizika možných nežádoucích reakcí koně při případném nechtěném kontaktu nohy nasedajícího jezdce se zádí nebo bokem a také tím předcházíme situaci, kdy se kůň může po prvním nasednutí leknout výšky jezdce za sebou (náznaky toho bychom totiž pozorovali už při vzepření se jezdce na rukou).

Pokud byla příprava provedena správně, pak budete mít spíš problém koně rozejít – se zcela rozhozenou rovnováhou se nebude chtít ani těm nejživějším. Této úlohy se zde musí ujmout vodič na zemi, jezdec v počátcích rozhodně nesmí koně rušit otěžemi či holeněmi, natož tušírkou, která do obsedání vůbec nepatří. Rozejití se i zastavení provádíme pouze vykročením vodiče + hlasem a zejména po každém vykročení opět intenzivně chválíme a odměňujeme. Jezdec se pouze soustředí na co nejkorektnější a vyvážený sed, aby koni neztěžoval hledání nové rovnováhy a ani v rozích nebo obratech zatím nikam nepřenáší váhu. Vodič s koněm obejde pouze nejzákladnější krokovou práci – rozcházení se, zastavování, dlouhé a krátké stěny, několik změn směru a velkých kruhů – oboje co největší a hodně benevolentní, v pomalém, ale pravidelném tempu. Toto první vodění s jezdcem v sedle trvá 8 – 10 minut, ne více. Posledním úkolem jezdce, opět za podpory vodiče ze země (který nezapomene zkontrolovat, zda kůň stojí vyváženě na všech nohách), je sesednout tak, aby koně příliš prudkým přenesením váhy nepřinutil k ukročení nebo couvnutí – to jest s pomocí lehnutí si přes sedlo sesednout pomalu a co nejplynuleji. V jakémkoliv jiném případě se kůň bude snažit najít si rovnováhu pod sesedajícím jezdcem a nezůstane stát v klidu, což by zcela zbytečně způsobilo negativní situaci, kdy koně po ukončení obsednutí a sesednutí jezdce nebudete moci pochválit, to jest ho nebudete moci pochválit ve chvíli, kdy má přijít pochvala největší – na konci práce (a ještě navíc budete muset tuto vadu hned v začátcích opravovat).

Tím je obsednutí zdárně dokončeno a pro další práci máte nyní připraveného koně, který se nechává bez problému uzdit i sedlat, zvládá v klidu nasedání jezdce, na zádech jej vnímá jako samozřejmost a v optimálním případě se, díky vaší dobře provedené přípravě, na práci pod sedlem těší – a můžete proto bez obav přistoupit k remontnímu výcviku. Zde bych ještě rád podotknul, že máte za sebou pouze tu výrazně snažší a kratší část práce s mladým koněm.

I takhle dnes může vypadat pětiletý kůň. Je to sice trochu extrémní případ, ale o to názornější ukázka. Jak tato klisna musela tělesně vypadat ve třech letech si není těžké představit. Přesto byla u původního chovatele v tomto věku obsednuta a podle toho to také dopadlo – základní výcvik skončil tak rychle, jak začal, z už tak psychicky labilního jedince se stalo zvíře nebezpečné sobě i okolí a ke mně se dostala ve věku čtyř a půl let jako téměř nejezditelná.

REMONTNÍ VÝCVIK bude znatelně náročnější a také mnohem delší – jesliže pro přípravu ze země a obsednutí je nutné počítat s řekněme dvěma až pěti měsící (dle povahy, věku a celkovému stavu výchovy koně), pro základní výcvik pod sedlem to bude nejméně osm až dvanáct měsíců, a to pouze v případě, že proběhne bez zásadnějších chyb.

V praxi je tomu ale bohužel velmi často jinak – a tím se dostávám zpět k úvodu tohoto textu, na který nejprve navážu několika základními body, v nichž je nejčastěji chybováno:

Zejména v prvních dvou měsících základního výcviku (15 – 20 prací pod sedlem) mějte v každém okamžiku na paměti, že i precizně provedené obsednutí lze velmi snadno a rychle znehodnotit a z koně, který během obsedání nejevil ani náznak nervozity, nespolupráce nebo snahy zbavit se zátěže zad, lze vyrobit koně nekompromisně shazujícího.
U dobře obsednutého koně je k tomu potřeba vícero různých a opakovaných chyb, ale postačí k tomu jedna jediná takto nakumulovaná špatná lekce spolu s ignorací jezdce (trenéra) k situaci, vznikající v psychice koně. Ta je ze sedla i ze země nepřehlédnutelná a vždy za ní stojí chybná rozhodnutí člověka, který práci neuzpůsobil stádiu výcviku koně a/nebo jeho povaze. Častokrát v takové situaci lze zaslechnout, jaký je kůň „zmetek“, že je „vzpurný“ nebo „neochotný“, ale zmetek je v dané situaci jen a pouze jezdec, nebo spíše „jezdec“ (případně „trenér“). Po fyzické stránce mladého a nezkušeného koně nijak zásadně neunavíte ani půlhodinovým mizerným jezdeckým výkonem (ve smyslu kvality sedu a pomůcek), ale po stránce psychické – velmi rychle a na dlouho.
Tyto chyby mají nejčastěji formu kladení příliš mnoha úkolů současně a nerespektování faktu, že takto nezkušený kůň nemůže naráz pochopit souběh požadavků, které naprosto nezná, a že trvání jezdce na nich dříve či později přetíží jeho psychiku natolik, že si proti tomu začne – zcela pochopitelně! – hledat obranu (za níž je často ještě navíc nespravedlivě a tvrdě trestán). Tato obrana může mít zpočátku formu např. couvání nebo neochoty se rozejít a pokud je to ignorováno a není vyřešena příčina, dospěje u remonty velmi rychle ke shazování jezdce a odmítání jakékoliv práce pod sedlem.
Další častou chybou, vedoucí k těmto kritickým problémum v remontním výcviku, je neschopnost jezdce nebrat si příliš brzy to, co (nadprůměrně ochotný) kůň nabízí. Typicky např. situace, kdy kůň začne už po několika týdnech výcviku nabízet cval na jízdárně. Jezdec má radost, tento první cval nějak kostrbatě proběhne a hle, při příští práci se už zkouší nacválavat. Naprosto, absolutně špatně! Pokud taková situace nastane a kůň v krokové, přípdaně klusové práci přepadne do cvalu, co nejdřív jej ciltivě a nenásilnou formou (obrat, pomoc rohu jizdárny, přibržděni o vodícího koně – tzn. žádné taháni za otěže nebo zasedávání) převedeme do kroku, pochválíme, ale dál pokračujeme podle původního plánu, odpovídajícího stavu výcviku remonty. Cval na rozměrově omezené jizdárně je pro koně vysoce náročný a v této fázi, kdy se má nanejvýše tak začít přeučovat k samostatnému pohybu bez vodiče, utužovat návyk na holeň coby pomůcku pro pravidelný, živý pohyb vpřed, nemá cval na jízdárně naprosto co dělat a jakékoliv takové snahy na takto zelené remontě jsou opět zaručenou cestou k čásečné či úplné ztrátě spolupráce.
Pamatujte také, že jezdecky dospělý kůň si dokáže poradit s mnohem více chybami a nesprávnými poždavky, než začínající remonta, kterou lze velmi snadno „zahnat do kouta“ a dostat do situace, s níž si její duševní možnosti ještě neporadí. Míra bezradnosti koně pak určí míru následku těchto problémů – viz bod (3). Proto ke koním na počátku základního výcviku vždy přistupujte s citem, abyste těmto situacím předcházeli, a to i za cenu přerušení výcviku – pokud si nebudete jisti vnitřním stavem koně a vývojem konkrétní situace. Jeden, dva a klidně i tři ztracené týdny nejsou při délce základního výcviku nic, ale oprava každého vážnějšího pochybení jej prodlužuje o měsíce a v mnoha případech zanechává na koni trvalé stopy – přesně takto vznikají koně, mající i v dospělém věku panickou hrůzu z tušírky, „plechové huby“, prchaví, nervózní nebo naopak tlačiví koně a vůbec většina těch, kteří bývají z pohodlnosti označováni za „problematické“. Jinak řečeno: vše dobré, čím v úplných začátcích pod sedlem dokážete navázat na kvalitní obsednutí, si s sebou kůň spolehlivě ponese po zbytek jezdeckého života, stejně tak, jako vše špatné.
Jakékoliv komplikace ve výcviku řešte vždy rozumem, nikoliv silou. Nedostatečně živě kráčejícho koně místo okopávání holeněmi nebo patami podpořte zkušeným vodícím koněm na jízdárně a skupinou koní v terénu. Koně s obráceným krkem, jdoucí po předku, nevyvazujte ani neremplujte udidlem, ale v odpovídajícím tempu ohýbejte a udržujte takový kmih, jaký kůň zvládne v pravidelnosti. Spěchající nervozní koně více lonžujte s jezdcem a zpomalte výcvik – na zrutinování bude potřeba více času a i první pokroky se dostaví pomaleji. A s tušírkou buďte přiměření na všech typech mladých koní, neboť neslouží k trestání koně nebo nahrazování nedostatků v jiných částech výcviku, nýbrž k nápovědě, případně zpozornění koně, který pomůckám ještě dostatečně nerozumí. U většiny koní, včetně těch méně dopředných, postačí ke zbystření tempa místo bičování boku lehké švihnutí do boty jezdce, případně položení za holeň, podpořené hlasem. Prostě – intenzivnější používání tušírky zvažujte až v pozdějších letech, kdy kůň ví, ale nechce, ne v době, kdy neumí!
Udržujte práci remonty pestrou, přiměřeně krátkou, ale inteznivní a dopřávejte koni mezi lekcemi pod sedlem jedno- až dvoudenní odpočinek. Zejména v prvních dvou až třech měsících nemá žádný smysl honit začínajícího jezdeckého koně po jízdárně 40 – 60 minut, naopak to začne brzy postup výcviku zpomalovat. Při dobrém provedení bohatě postačí polovina a při špatném provedení je prodlužování lekce (opět) trestáním koně za chyby učitele, spolu s jeho psychickým přetěžováním. Před prací vždy mladého koně (nasedlaného a dotaženého) uvolňujte a pokud to z nějakého dočasného důvodu není možné v kroku pod sedlem na volné otěži, tak klidně na ruce nebo ze země příslušnými cviky. V případě pomalých pokroků a z toho plynoucího rizika monotónnosti práce pod sedlem, skákejte s nasedlaným koněm ve volnosti, učte ho na ruce chodit kavalety, berte jej do terénu naučit se vodu, seskoky, překonávaní padlých kmenů, a tak podobně – vše v kroku i v klusu a se sedlem. Udržíte tím jeho pracovní pozornost, zamezíte nudění se koně a příští práce na jízdárně nebo v terénu bude o to lepší ; nehledě na to, že se kůň stabilizuje ve věcech, které beze zbytku zúročíte v pozdějších fázích základního výcviku.

Podrobněji zde všechny fáze a kroky remontního výcviku rozepisovat nebudu, to není cílem tohoto textu. V tom vás odkážu třeba na Paalmanovo „Skokové ježdění“, kde výcviku začínajícího koně věnuje několik desítek stran, které ani po téměř padesáti letech od jejich sepsání neztratily téměř nic ze své použitelnosti. A mimochodem – i tento uznávaný trenér koní pro sport na vrcholové úrovni, zaměřený na maximální efektivnost výsledků, věnoval remotnímu výcviku vždy nejméně deset měsíců.

Cílem tohoto článku bylo ukázat nejčastější (a bohužel velmi častá) pochybení při obsedání a základním výcviku remont a nasměrovat vaše myšlení při práci s mladými koňmi směrem, který vám umožní se těmto chybám, znehodnocujícím ve větší či menší míře celý další jezdecký život koně, vyhnout. Neboť v drtivé většině případů jsou to chyby v přístupu a pojetí výcviku, nikoliv jezdecký neum v sedle, které vedou ke zkažení mladých koní nebo k obsedáním, během nichž kůň kozluje, prchá nebo s výcvikem jinak bojuje. A k základům, jaké koni na samém počátku dáte, se bude v budoucnu vždy vracet v krizových nebo jakkoliv se komplikujících situacích – buď ve váš prospěch, nebo proti vám. Přeji vám v této klíčové fázi výcviku koní maximum úspěšnosti.

Související texty:

Že fatálních chyb jsou leckdy schopni i profesionálové, není také žádnou výjimkou a nedávno se o tom bohužel nejhorším možným způsobem přesvedčil i můj hřebec Quattrocento. Přečíst si o tom můžete ZDE.

Naopak videoukázku toho dobrého, to jest hladké obsednutí velmi temperamentního koně, si múžete prohlédnout ZDE.