Jak všichni čtenáři tohoto webu vědí, žádnou politickou publicistiku jsem zde nikdy nerealizoval, to na zájmově-odborné stránky nepatří. Nyní však musím učinit výjimku a dát prostor off-topic tématu.
Dnes už je den po volbách a včerejší výsledky se víc než kdy jindy dotýkají budoucího vývoje země, ve které většina z nás žije (a tedy i své koně chová), a proto nemohu nenapsat několik glos a zamyšlení nad současnou politicko-společenskou situací a stavu demokracie u nás. Demokracie už dávno ne mladé, avšak stále rozhodně ne dospělé, čím dál více trpící nelepšícími se dlouhodobými nemocemi, chtělo by se podotknout.
Potvrdilo se, co už je zřejmé delší dobu nejen v ČR. Že demokracie spoléhá na aktivní, informované, kvalifikované voličstvo a pokud toto začne masově selhávat, selhává i demokratický záměr občanské nominace těch nejvhodnějších a nejoprávněnějších zástupců lidu do řízení státu; místo nich se tam mohou dostávat ti nejhlasitější, reklamně a marketingově nejschopnější, případně nejúspěšněji strašící. Fakta a realita, nebo lidověji „ukázaná platí“, chcete-li, již nerozhodují.
V českém pojetí to znamená, že volič umožní zvítězit straně, která se vymezuje proti systému, ačkoliv je již šest let jeho součástí, z toho čtyři aktivně etablována ve vládě a jeho mechanismů se plně účastní, využívá jich. Zvolí stranu jednoho člověka, který je historicky sám vrcholným uživatelem politického klientelismu a nepoctivých praktik z dob dřívějších levicových vlád. Stranu lídra po uplynulých čtyřech letech velmi nedůvěryhodného, nesčetněkrát usvědčeného v přímém přenosu či černé na bílém ze lží nebo opakovaně křivě přísahajícího na zdraví jeho nejbližších. Jinak řečeno někoho, kdo je tím vším, proč jsou tak intenzivně, leckdy až nenávistně, odmítáni předešlí (takzvaní tradiční) politici, zatížen v míře nebývale vysoké, podle dostupných finančních ukazatelů dokonce nejvyšší ze všech politiků za celé porevoluční období.
Takto zpracovaný volič ignoruje dokonce i trestní stíhání, zahájené na základě zřetelné skutkové podstaty, kterou mimochodem už delší dobu vyšetřuje i nezávislý evropský orgán. Ale i za to, viděno očima koblihového voliče, nepochybně může jeden zákeřný český vyšetřovatel a evropské vyšetřovaní pochází přece zase z té zlé, diktující EU. Téže EU, bez jejíchž finančních příspěvků by hospodaření státu v roce 2016 neskončilo přebytkem (kterým se lídr vítězů tak rád chlubí), nýbrž schodkem – navzdory období nebývalé prosperity a rekordně nízké nezaměstnanosti. I to je ale smutně výmluvnou ukázkou současné mentality českého pojetí demokracie – jednou rukou se EU hrozí, v absurdní, leckdy až směšné, zcela neodpovídající míře, zatímco druhá ruka se natahuje pro evropské peníze (kterých jsme mimochodem za dosavadní dobu členství obdrželi o 472 miliard korun více, než kolik jsme odvedli, téměř čistý dvojnásobek).
Prominuto je i to, že multimiliardář, intenzivně hlásající maximalizaci výběru daní, kvůli úspoře pár desítek milionů hraničně využívá ke svému osobnímu obohacení a neodvedení daně z příjmu zákon jednoho ze svých nejkritizovanějších, ba až nenáviděných předchůdců. I nad takovouto, u ministra financí neomluvitelnou záležitostí, protichůdností a veřejně doloženou skutečností zmanipulovaný český volič s třicetiprocentní lehkostí přimhouří oko.
Za hranicí nezájmu skončila i závažná skutečnost, že je volen podnikatel, u něhož doložitelná čísla zřetelně ukazují na to, že přesně od doby, kdy se dostal do řídících struktur této země, došlo k využívání přímého i nepřímého vlivu a ministerské pozice ke směrování obrovských finančních částek do jeho holdingu nejen prostřednictvím dotací, ale také s pomocí daňových prázdnin a odpustků, díky nimž získal tak vysokou částku, že se přesně od té doby (2014) zcela obrátil poměr přijatých státních prostředků a odvedené daně z příjmu.
Co na tom, že vítěz voleb je pouze politickým oddělením obřího holdingu jediné osoby, jeho profesionálně zkonstruovanou divizí.
Současný český volič si prostě nebude hledat ve výročních zprávách kandidátova holdingu ani v jeho daňových přiznáních, nebude se dívat na web Generálního finančního ředitelství nebo číst povinně zveřejňované zprávy MFČR (natož provádět komplikovanější zjišťování skutečného stavu věcí v řadě dalších záležitostí). A co hůře, odmítá výsledky hledání přijmout i od žurnalistů, kteří tuto práci udělali za něj. Raději přebírá vyprojektované formulace svého PR odborníky řízeného favorita o kampani, přestože to je právě on, kdo od roku 2011 vede tu nejdražší, nejmasovější a nedokonalejší kampaň. Ty tam jsou doby, kdy se v konfrontaci i s daleko méně závažnými kauzami dotyční alespoň pokoušeli argumentovat věcně, snažili se něco dokládat nebo vyvracet, předkládali dokumentaci, grafy, kopie zpráv; dnes už stačí stále dokola opakovat několik naučených, vágních jedno- či dvouslovných hesel a volič nakonec spokojeně odevzdá svůj hlas ve prospěch jednání v duchu rčení „zloděj křičí chyťte zloděje“ či kázání vody a pití vína. Iracionalita poráží racionalitu, snaha o pravdivost a objektivnost se stává luxusem a leckdy až stigmatem, vedoucím k dehonestaci oponujících těmi, které více než objektivní skutečnost zajímá pohodlněji uchopitelná, lépe prodaná pocitová náhražka. Český volič tak ve stále rostoucí míře dobrovolně přistupuje na měření dvojím metrem, akceptaci manipulace se skutečnostmi, volbu uměle vytvořeného myšlenkového produktu, preferenci ne-reality před skutečností.
Vždyť nakonec i straně nacionalisticko-populistického japonsko-korejsko-českého lídra, balancující na hraně krajnosti, bylo téměř jedenácti procenty voličů akceptováno nekonečné množství zcela, plně lživých tvrzení, mimo jiné několikasetnásobně navyšované množství migrantů již byvších na území ČR, nepravdy o zvaní migrantů vládou nebo strašení neexistující hrozbou islamizace. Umně vystrašený dnešní volič se však už o (ne)reálnost ani u takto od očí bijících smyšlenek nezajímá, je mu lhostejno, že do ČR nechtějí dokonce ani ti, kteří už opravdu nemají kam jít, natož takzvaní ekonomičtí migranti (a ostatně proč by také měli chtít, když naše zákony poskytují migrantům ekonomickou podporu na úrovni zlomku částek oproti zemím, kam skutečně chtějí, o netolerantním společenském prostředí nemluvě). A díky špatné práci masmédií, která nechala zapadnout v tomto smyslu zásadně relevantní informaci, se k voličům nedostalo, že pár dnů před volbami se misi zástupců V4 (za Českou Republiku dosluhující premiér) podařilo s nejvyššími představiteli EU předjednat klíčový bod dohody o novém systému kvót. Ten už bude muset být v budoucnu vždy schvalován jednohlasně všemi členy EU (takže již nebudeme moci být přehlasováni, díky čemuž de facto žádné další povinné přidělování migrantů nehrozí a není se tedy již v tom smyslu vůči EU v čem vymezovat). Voličské body za tento úspěch však nesklidí ti, kteří si to odpracovali (a ve volbách utrpěli debakl), nýbrž vláda příští, která finální podobu dohody podepíše. A populističtí extremisté mohli dál nerušeně sbírat hlasy proti fakticky již odvrácené a beztak neexistující hrozbě. Varovně očividně nezapůsobila ani projevená nekompetentnost lídra (elementární neznalosti o fungovaní některých současných státních systémů), stejně jako zcela nesmyslné, i jen čistě matematicky nesplnitelné sliby v rozpočtové oblasti či sliby protiústavní a/nebo odporující mezinárodnímu právu, nacházející se zcela mimo realitu. Pro více než půl milionu voličů přesto nic z toho nepředstavovalo žádný problém.
A to vše jsou právě ty okolnosti, za kterých demokratický model nemůže produkovat optimální výsledky. V demokratické společnosti je volič jediným a nejvyšším soudcem, který porovnává misky vah, hodnotící, jak jím zvolení zástupci konali a/nebo jaké mají záměry a koncepce, a jestliže jsou z těchto pomyslných misek vah vědomě vyřazována fakta a skutečnosti, či dokonce jsou přidávány zfalšované důkazy, pak ani „rozsudek“ není spravedlivý, nestranný. A zatímco v případě justičního soudu se lze odvolat, u voleb žádného odvolání není. Přičemž čtyři roky do voleb dalších jsou příliš dlouho pro takovýto způsob volby a právě proběhnuvší volby ukázaly, že i v ČR začíná čim dál více převažovat. Ale ať už k tomu vedou jakékoliv důvody, žádný z nich přece není ospravedlněním rezignace na osobní svobodu, svobodu hledat a rozhodovat se, vždyť stále ještě mnoho voličů pamatuje doby, kdy jsme si žádné informace o kandidátech a jejich skutečném konání či záměrech hledat nemohli a rozhodovat už vůbec ne, doby, kdy byl stát řízen autoritativně a do jisté míry jako (komunistická, nefungující) firma, s deseti miliony povinných zaměstnanců. Paradoxně nemalá část voličů jako by volala právě po návratu tohoto stavu, k tomu duševně pohodlnému, akceptovaně omezenému režimu (který na voliče, pravda, nepochybně kladl mnohem menší – nulové – nároky).
Za tohoto stavu věcí je volební výsledek a třetí místo Pirátů fantastickým úspěchem a příslibem naděje pro budoucnost české politiky a demokracie.
Příslib o to nadějnější, o kolik těžší měla tato strana výchozí pozici. Politology popisovaná jako nevyzpytatelná, případně označeními podporujícími obraz již dávno neaktuální, osm let staré nálepky party marihuanových recesistů, levičáckých ajtáků, atp. Média často až na poslední chvíli zjišťovala, že má strana jasně definovaný program a dokonce s několikaměsíčním předstihem závazně deklarované své povolební chování, stejně jako to, že disponuje historií konstruktivního působení na komunální úrovni – a musela se k těmto informacím u strany, kterou až do posledních předvolebních průzkumů považovala za okrajovou, propracovávat. Informační podklady se díky tomu k lidem dlouho nedostávaly se stejnou samozřejmostí a předstihem, jako u stran větších.
Výmluvným způsobem to demonstroval bývalý prezident Klaus, který si informace o tom, k čemu se hodlá veřejně vyjadřovat, nebyl schopen zjistit dokonce ani během povolebního večera a o Pirátech pronesl toto: „Já si nedovedu představit, že každý desátý člověk říká ne politice. Že každý desátý volič říká: Já nechci jasně definované, ideově definované politické strany, já chci jistou anarchii a chaos.“ – vskutku znalá řeč, neboť jestli je Pirátská strana v něčem jasně definovaná, pak jsou to právě ideje, programově se vyvíjela déle. Takovým způsobem však Klaus jednal i v době své aktivní politické kariéry, kdy jeho názorová rigidnost hraničící leckdy až s omezeností, spolu s nekritickým egoismem, způsobily naší zemi mnoho nenávratných hmotných i nehmotných škod. A jako živoucí připomínka těchto dob, které měly být už dávno překonaným obdobím a uzavřenou kapitolou našich dějin, se v současnosti na Hradě nachází i druhý z této destruktivní garnitury postkomunistických lídrů, vyznávající shodné politické chování na principech osobní mstivosti, chorobné ctižádosti a nepravdy coby diskuzního standardu a namísto inspirující služby vyšším společným cílům podněcuje ke stejným způsobům chování, k obdobné duševní malosti. I tohle se podílí na současném stavu věcí a připouštím, že za všech těchto okolností může být těžší než kdy jindy být zodpovědným, od osobních emocí oproštěným a racionálně rozhodujícím voličem.
Je proto nesmírně pozitivní, že tak dobrého výsledku dosáhla strana, snažící se stavět na zcela opačných hodnotách a postojích. Strana, která už osm let upřednostňuje obecný prospěch před osobními ambicemi a zisky, otevřenost a nadhled před netolerancí a omezeností, objektivní dialog místo demagogie a ponižování oponentů, transparentnost a rovnost místo účelových lží a protekcionismu, sebereflexi a poučení se z chyb před nekritickým sobectvím. A že takového výsledku dosáhla strana pracující převážně na bázi dobrovolnosti, s kapaní dělanou se zlomkem finančních možností velkých konkurentů – a přesto mnoho z nich dokázala porazit.
Že v situaci, kdy si voliči přestávají být ochotni ověřovat pravdivost předkládaných tvrzení nebo brát v potaz doložitelná fakta a reálné souvislosti i u stran s vysokými preferencemi a jistotou parlamentní účasti, se našlo víc než půl milionu těch, kteří to zvládli u strany, kde to bylo ještě obtížnější. K volbě Pirátů byla nutná také odvaha vhodit svůj hlas straně, která doposud nebyla příliš respektována, straně postrádající zázemí svých parlamentních konkurentů a srovnatelnou dlouhodobou mediální pozornost. Přesto se našlo obdivuhodné množství těch, kteří to dokázali – rozhodnout se nevolit mezi menšími zly a vhodit svůj hlas sice mladým a na parlamentní úrovni nezkušeným, avšak minulostí nezatíženým politikům s čistým štítem osmileté poctivosti a dát přednost jejich skromně, ale jasně a konstruktivně prezentovaným programovým hodnotám a jejich upřímnému „nadšení pro věc“. Znamená to, že v České Republice existuje také početně rostoucí skupina voličů, která si demokracie a vydobytých svobod váží a dokáže vidět dál, než za postfaktické obrazy předkládané stranami, které se k moci ubírají přinejmenším velmi nepoctivými cestami a způsoby.
Nebudu se v závěru uchylovat k nějakým patetickým prohlášením, burcujícím k aktivnímu odporu vůči výsledku voleb a voličům vítězů. Je to výsledek demokratických voleb, byť reálnému stavu věcí neodpovídající, nemocný a na jednu nohu kulhající (a nadpoloviční zisk stran, stavějících na manipulaci s realitou či úplných nepravdách je vysoce znepokojivý). Avšak výsledek je nutno respektovat, třeba i jako smutný obraz toho, kam naše společnost jako celek za 27 let (ne)dospěla.
Volební výsledek o ní prostě z pohledu české reality posledních čtyř let ukazuje mnohé. Když v minulých volbách dnešní vítězové kandidovali, bylo možné mít jisté (oprávněné) obavy. V následujících čtyřech letech nejen, že se tyto obavy prakticky potvrdily v míře nepřehlédnutelné i pro ty voliče, který politické dění příliš nesledují, ale ještě k ním přibyla dlouhá řada věcí, jež vznikly až během spoluvládnutí této strany. A co je výsledkem? Namísto odmítnutí rekordní podpora. V situaci, kdy není proti čemu protestovat (s výjimkou předsedy dnešních vítězů). V situaci, kdy se ostatní političtí konkurenti nedopustili žádného srovnatelného pochybení. V situaci, kdy nebýt trvalého střetu zájmů a kauz holdingového ministra, šlo na české poměry o politicky nebývale poklidné období. Jak je možné, že i teď zafungovaly čtyři roky staré, ohrané výkřiky o boji proti systému, když v minulých letech autor těchto proklamací byl jeho zásadní součástí a navíc tak zřetelně ukázal, jak s vlivem na systém nakládá? Jak je možné, že po všem, co během posledního volebního období vyšlo najevo, v řadě případů v nevyvratitelné míře, neklesla jeho důvěryhodnost na nulu? V každé jiné vyspělé demokratické zemi by bylo absolutně nemyslitelné, aby taková strana vůbec dovládla byť i s jedinou z nespočtu existujících kauz. U nás ale vyhraje příští volby. Snad poslední, kdy je něco takového možné. Snad poslední, kdy si stejné svobody a rovných práv pro všechny nevážíme natolik, že člověku, který tímto ve jménu vlastních zisků všeho druhu pohrdá, dáme de facto plnou moc.
A ať už to s náročným premiérovým sněmovním angažmá Pirátů dopadne jakkoliv, v tento okamžik a tuto chvíli si velké poděkování zaslouží všichni její odvážní voliči, kteří se na výše řečeném odmítli podílet. Díky za to a za naději, že to za čtyři roky nedopadne stejně a příští volby už budou reflexí reality, nikoliv emocí a pocitů, a to vše zmíněné i nezmíněné, co mohlo nyní s tak vysokou úspěšností projít, bude tou dobou už pro naši společnost naprosto nepřijatelné a netolerovatelné.