Motto: Kůň není kladina, motokára ani jiné sportovní načiní, nýbrž živá, myslící bytost a jeho pozitivní vůle nikoliv pouze provádět, ale provádět předkládané úkoly co nejlépe, dokonce může posunout možnosti celé dvojice výš, než kam by je dovedly pouze jezdcovy schopnosti. Existuje však mnoho zaručených a často vídaných způsobů, jak ji dříve či později ztratit u těch vzácných koní, kterým je dána, a nikdy nezískat u všech ostatních.
Zcela jistě nejsem jediný, kdo si při návštěvě jakýchkoliv tuzemských jezdeckých závodů, nebo – neméně často – při trénování na ně, položil otázku, jak dlouho chce ještě dotyčný jezdec s daným koněm sportovat, jak vysoko by se s ním chtěl dostat a následně – proč tedy dělá to, co dělá. Rozličné situace (a nemluvím zdaleka jen o těch souvisejících s jezdeckými dovednostmi) vyvolávajíci tyto otázky jsou zcela běžné i na závodech nejvyšší domácí úrovně. Skutečně není dobré brát si příklad z každého, kdo „závodí“, neboť odstrašujících příkladů je přinejmenším stejně tolik, jako všech ostatních dohromady.
Dnes se budu zabývat několika velmi obecnými, avšak stále více opomíjenými principy práce se (nejen) sportovním koněm. Pokud dočtete až do konce a pomyslíte si: „Ale vždyť to je přece naprosto jasné a samozřejmé!“, výborně. Všem ostatním – ať už těm, kteří se sportovním jezdectvím začínají, anebo těm, kteří cítí, že je něco dlouhodobě špatně a rádi by to změnili, se v této sérii článků na různá související témata pokusím zprostředkovat konkrétní zkušenosti, ušetřit jim řadu slepých uliček a nasměrovat je správným směrem – ve všech podstatných ohledech. Ohledech podstatných pro to, abyste se mohli se svým zdravým, spokojeně spolupracujícím koněm, podávajícím výkony na hranici svých možností, nikoli hluboko pod ní, účastnit závodů vysoké úrovně i až se jeho věk bude blížit dvacítce.
Dvacetiletý valach Stand by me, účastnící se svou jezdkyní Lindou Algotsson mistrovství světa v military na World Equestrian Games 2010 v Kentucky (nejvyšší obtížnost CCI****)
Pravidlo první, platné i pro čtění tohoto a dalších textů, zní: vnímejte, přemýšlejte, nikdy bezmyšlenkovitě nenapodobujte jen proto, že je něco „v kurzu“, „moderní“ nebo snad dokonce „vypadá hezky“ ; jakkoliv neuvěřitelně to zní, mnohokrát jsem se setkal s naprosto absurdními změnami sedel, udidel, jiné výstroje anebo způsobu tréninku jen proto, že to nějaký „jezdec“ viděl na závodech (v tréninku) u někoho jiného a chtěl to také tak, protože to dobře vypadá / protože „na tom ten kůň dobře chodil“. Ponechám stranou, jak pomýlené často býva ono „dobře chodil“ a uvedu jeden konkrétní příklad za všechny – změna kombinovaného nánosníku za mexický, přičemž dotyčná (dlouholetá profesionálka a vícenásobná medailistka nejvyšších národních soutěží dané kategorie) jej ani neuměla zapnout, ani nevěděla, k čemu slouží, jakým způsobem a proč – a zjistila to jen náhodou až dávno poté, co jej na onom koni začala používat. Nejde pochopitelně konkrétně o nánosník, který je koneckonců pouze nánosníkem, ale o ukázku naprosté absence soudnosti, správného uvažování a sebereflexe na nejvyšší sportovní úrovni. Obdobné zhůvěřilosti jsou velmi rozšířené a naprosto běžné – vyvarujte se jich! Ve všech případech širší důsledky tohtoto (ne)uvažování snižují schopnost koně pracovat pro vás tak, jak chcete a potřebujete, to jest – co nejlépe a co nejdéle.
Lenamore, který v roce 2010 ve svých 17ti letech zvítězil s jezdkyní Caroline Powell v jednom z nejtěžších military závodů na světě, v Burghley (CCI****) ; záměrně jsem vybral oba příklady z military, které je pro tělo koně nepoměrně náročnější jezdeckou disciplínou než parkurové skákání nebo drezura
Pravidlo druhé – je naprosto nezbytné si zcela a absolutně uvědomit a vždy mít na paměti, že kůň je zvíře s neskutečně velkou, téměř bezmeznou přizpůsobivostí. Budete-li jej dostatečně vytrvale sužovat například špatným sedlem či nevhodným užděním, mizerně postavenými tréninkovými parkury, nedobrým sedem/ježděním nebo ignorováním jeho fyzických limitů (ať už momentálních zdravotních či dlouhodobých tělěsných) – dříve či později se smíří se vším a bude se snažit dělat to, co po něm bude žádáno. Naprosto vždy a bez jakýchkoliv výjimek to ale bude za cenu většího či menšího snížení výkonnostní úrovně, na jakou se bude moci během své sportovní kariéry dostat a zároveň, za cenu předčasného a nevratného zničení jeho těla. Proto (nejen) u nás velké množství talentovaných koní natrvalo opouští soutěžní kolbiště nedlouho po desátém roku věku, aniž by se byť jen přiblížili k jejich skutečné sportovně-výkonnostní hranici. U méně nešťastných případů může onen rozdíl spočívat „jen“ v absolvování za chyby/méně procent namísto čistě/za více procent, avšak nutností ukočit sportovní kariéru dříve z důvodů předčasně opotřebovaného těla si můžete být jisti. Mějte to vždy na paměti, zejména pak v případě jakýchkoliv pochybností, ať už jde způsob tréninku (práce) nebo o výstroj. Nikdo nezná vašeho koně lépe než vy. A nezapomenínejte také, že špatných trenérů je zde nepoměrně více, než těch dobrých, a že špatný trenér způsobí více problémů a škod než žádný trenér.
Pravidlo třetí – neexistuje žádná univerzální šablona ani tréninkový postup platný pro všechny koně. Navzdory všem četným společným duševním rysům jsou koně velice rozmanité individuality, což se dnes opět, při obrovském nárustu počtu ježděných koní, ve jménu rychle dosažených papírových výsledků rádo ignoruje. Jiný pracovní a jinak časově rozvržený postup je třeba volit pro pracovitého, vyrovnaného koně (například zde bývá nejčastější chybou požadování příliš brzy příliš mnoho – nezvládnutí siutace, kdy to kůň do jisté míry nabízí) a naprosto jiný tréninkový plán stanovit pro koně citlivého, temperamentního a vznětlivého – v krátkodobém i dlouhodobém měřítku ; zejména u povahově problematických býva častou metodou používání síly (jak ve smyslu způsbou ježdění, tak ve smyslu použité výstroje) a lámání těchto koní. Toho se vždy za každou cenu vyvarujte a jestliže do toho budete nuceni trenérem, okamžitě se s ním rozlučte. Zejména u těchto koní platí to, co bylo již několikrát řečeno výše o trvale snížené výkonnosti a nevratně zničeném těle – právě ti tím utrpí nejvíce ze všech. Navíc, tyto silové metody, realizované ponejvíc nekorektním ježděním při využívání tvrdé výstroje (ostrá, nesprávně používaná udidla, šporny, biče a všemožné řemení) zhola nic nezmění na faktu, že kůň bude vždy silnější než jezdec – pouze dočasně propůjčí iluzi o tom, že je silová převaha na straně jezdce ; ve skutečnosti tím ale koně nutíte používat jeho sílu proti sobě samému, čímž se pouze urychluje trvalé poškozování svalových skupin, vazů a kloubů, o schopnosti podávat optimální fyzické výkony nemluvě. Rozhodně je nezbytné se prosadit, zvláště v případě, kdy má problmatičtější kůň špatné pracovní návyky a/nebo obdobnou povahu – ale naprosto nikdy ne tímto způsobem. Žádný, ani sebesilnější jezdec nemá nikdy šanci cokoliv „protlačit“, „prokopat“, „udržet“ – nanejvýš ve velmi krátkodobém a nikam nevedoucím měřítku. Ale každý, i fyzicky slabší jezdec, má možnost využít rozumovou převahu a systematickou, na míru konkrétnímu koni rozvrženou prací, spolu s inteligentním ježděním dovést sebeproblematičtějšího koně ve zdraví az na skutečné hranice jeho výkonnosti. Jezdit hlavou, ne silou, a dbát na fyzickou i duševní individualitu každého jednotlivého koně – to je zcela klíčový předpoklad pro zdravého, maximálně spolupracujícího a dlouho sportujícího koně. Na výsledky si v některých případech počkáte o něco déle, ale mnohonásobně déle si výsledků své práce budete užívat a o to výše a úspěšněji s daným koněm dosáhnete.
Ale o tom a mnohém dalším podrobněji až v dalších pokračováních.