Komtess Kolibri: Zápis do plemenné knihy

J. A. R. V. 28.9.2009

S narozením prvního hříběte v chovu nadešel čas pro uchovnění Komtess – její ohodoncení a zařazení do příslušné plemenné knihy podle obdržených známek.

Hodnocení pro zápis do plemenných knich DSP probíhá ve dvou povinných a jedné volitelné části. Povinnýmí fázemi jsou zcela standardní zhodnocení typu a tělesné stavby, následované zkouškou ve všech chodech ve volnosti ; volitelnou částí je skoková zkouška – buď pod sedlem, nebo opět ve volnosti. Ve srovnání s jinými chovnými řády se to může jako velmi nenáročné, ba nedostačující posouzení kritérií důležitých pro chov, ale opak je pravdou.

Pokud tento systém v praxi srovnáme s papírově náročnějšími stanovami ČT, to, co se na první pohled jeví poměrně jasně, dává ve skutečnosti výsledek naprosto obrácený.

V prvé řadě: u plemen DSP není zařazení klisny do nejvyšší plemenné knihy podmíněno ničím jiným, než odpovídajícím celkovým bodovým hodnocením inspektorem chovu. Ale narozdíl od praxe u ČT se v Německu obecně vysokými známkamí šetří, klisna musí skutečně (reálně) splňovat nároky definované v chovném cíli, aby měla vůbec šanci dosáhnout alespoň na průměrné.

Naopak u ČT (kromě toho, že se vysokými znánkami plýtvá a často je dostávají klisny „spřátlelených“ osob bez ohledu na skutečné kvality uchovňovaného koně), je každý chovatel zcela nesmyslně nucen do absolvování neméně nesmyslně definovaných výkonnostních zkoušek klisny ve třech letech věku, neboť jejich absolvování je podmínkou pro zápis do HPK. To v praxi znamená, že musí být často nehotová, fyzicky dalece nedospělá klisna obsednuta a přiježďována škodlivě brzo a ještě navíc pod tlakem, s „termínovým nožem na krku“. Důsledkem tohoto chorého stavu je, že v případě mnoha koní začíná jejich, nezdráhám se říci, fyzická likvidace, už v takto nízkém věku – a z naprosto absurdních důvodů!

Rozdíl je evidentní: zatímco „německý“ systém je nastaven tak, aby koně v nízkém věku zbytečně nepřetěžoval, umožnil jim dospět v plném zdraví a veškeré testace mladých koní, zahrnující zkoušku pod sedlem, jsou organizovány zvlášť, na nepovinné bázi, „český“ systém majitele v případě, že vlastní kvalitní chovnou klisnu, která do HPK náleží, nutí koně fyzicky poškozovat už v útlém věku.

S tím souvisí další specifikum chovného řádu DSP – uchovnění klisny není vázáno na žádnou limitní horní věkovou hranici koně. Jedinou podmínkou zápisu klisny do plemenných knih (vč. nejvyšší) je, že odzkoušení a zápis musí proběhnout nejpozději v roce, kdy se klisně narodilo první hříbě. To je z chovatelského hlediska ideální stav, neboť chovateli poskytuje dostatek času pro rozhodtnutí, zda klisnu vůbec uchovňovat a za jakých okolností. U ČT tato volba není ; pokud má majitel klisnu s teoretickým potenciálem do HPK a neví, zda bude v budoucnu chovat či nikoliv, musí prostě „preventivně“ podstoupit onu pseudotestační absurdnost v jejích třech letech.

I zde je rozdíl a jeho důsledky zřejmý: „německý“ systém nejen, že ponechává mladému koni dostatek času fyzicky dospět, ale rovněž dává i chovateli čas k serióznímu posouzení vhodnosti klisny pro chov ve všech (vč. jezdeckých) ohledech – řada nedostatků se může projevit či rozvinout až daleko později, než ve třech letech. V konečném výsledku proto logicky chovná základna DSP prochází mnohem efektivnější selekcí (navzdory papírově mírnějším uchovňovacím nárokům). Naproti tomu věkově fixně podmíněný, tupý způsob uchovňování klisen ČT v HPK produkuje sice chovnou základnu početně vysokou, ale kvalitativně velmi řídkou a nekonzistentní. Kromě toho vůbec nepočítá s neobvyklými situacemi, například takovou, kdy klisna ve věku řekněme pěti let – v začátku sportovní kariéry – utrpí vážné zranění, jež jí tuto kariéru předčasně ukončí ; pokud ji chovatel ČT ve třech letech neuchovnil, nemá již žádnou standardní možnost tuto klisnu využít alespoň v chovu ; naproti tomu chovatel DSP v identické situaci svou plemenně hodnotnou klisnu uchovní zcela regulérním a běžným postupem.

Tím se dostávám zpět ke Komtess a jejímu zápisu do plemenné knihy, která je nakonec sama dokonalým příkladem. Dostala se ke mně ve věku čtyř a půl roku, kdy ovšem z hlediska fyzické dospělosti odpovídala zhurba dvou a půl letému koni – extrémně pozdní jedinec. Vezmu-li proto v potaz, jak musela vypadat ve věku dvou a půl let, netřeba se dále rozepisovat o tom, co by s jejím pohybovým aparátem udělalo takto brzké obsedání, vynucené povinnou testací pod sedlem. Kromě toho, vzhledem k její charakterové komplikovanosti a celkovému stavu bylo nejprve naprosto nezbytné nechat ji dospět a souběžně korigovat a prověřovat, nakolik je tento stav důsledkem chyb předešlých chovatelů / majitelů a nakolik jsou příčinou charakterové vady vrozené – tj. zda vůbec na ní lze smysluplně budovat chov. Až poté bylo možné učinit rozhodnutí a v jejích sedmi letech ji přivést spolu s prvním hříbětem k testaci.

Ta proběhla na vysoké úrovni, z níž bylo od začátku do konce (bez nadsázky) patrné, jak si mateřský svaz váží každého, i malého chovatele: bez jakéhokoliv zdlouhavého domlouvání výjimek byl vzat v potaz stav, že má klisna pod sebou první hříbě a bylo stanoveno, že vzhledem k vzdálenosti zápis proběhne v její domovské stáji – byť musel insperktor cestovat více než 900 km kvůli jedinému koni a hříběti. Na stejné úrovni pokračovala i testace samotná. Měl jsem určité obavy, kdo dorazí a jak moc se mu chtít zabývat objektivním zhodnocením, pokud se Komtess, která se naposledy kloudně hýbala bezmála před rokem, předvede odpovídajícím stylem, ale mé obavy byly liché. Kobylka se v povinné části snažila, předvedla se ve velmi dobrém světle a stejnětak komisař neměl problém to vidět a promítnout do známek.

Překvapila mě vysoká známka za cval, ale jak je vidět, oku zkušeného inspektora nic neunikne, ani když klisna v daný okamžik nepředvede maximum. Z chodů šly body dolů nejvíce za klus, což mi komisař později zdůvodnil tím, že na vyšší známku má příliš tuhá a vzrozeně mírně slabší bedra, což se v klusu projevuje (to je pravda) a nelze proto bodovat víc. Oznamoval mi to s nelíčenou lítostí, neboť dle jeho slov tato známka za klus a související snížení bodování za korektnost chodů (7 + 7) způosbila, že nám o 0,17 bodu uniklo hodnocení prémiované klisny (Staatsprämienstute). Situaci nezachránila ani volitelná zkouška skoku ve volnosti, pro kterou jsem se rozhodl, neboť tam si klisna vybrala hodně slabý moment a přestože už dávno ve volnosti skákala jako precizní automat, tentokrát se rozhodla překážky vyhýbat a svůj skokový potenciál alespoň naznačila až na třetí či čtvrtý pokus, což ke zlepšení výsledného bodování nestačilo.

I tak ale Komtess dostala vysoké známky a hlavní plemennou knihu (I), což dle mého objektivně odpovídá jejím skutečným kvalitám. Spolu s výjádřením pochvaly za to, nakolik se podařilo zkorigovat a ovládnout její psychické problémy, je to pro mě potěšujícím oceněním několikaleté (často úmorné a nekonečné) práce z úst zkušeného, špičkového odborníka.