Quattrocento KK: Zkažení nadějné remonty profesionálem

J. A. R. V. 17.11.2015

Na úvod nejprve shrnutí výcviku před událostí, která dala tomuto nelehce se píšícímu textu titulek.

Obsednutí Quattrocenta proběhlo naprosto hladce, až výjimečně poklidně (psal jsem o tom ZDE a videozáznam z obsedání jsem doplnil sem: https://www.youtube.com/watch?v=JjO43gRqZjI). Na člověka na zádech reagoval s přehledem a opatrností vůči jezdci v každém pohybu – navzdory chybějící rovnováze se ho snažil brát na hřbet od prvního kroku, jak mu to jeho omezené možnosti dovolovaly. Téhož podzimu následně absolvoval ještě několik vodění a lonžování s jezdcem, během nichž se stále více ukazovalo, že mu jednak bude hledání rovnováhy trvat poněkud déle a především pak, že od svých rodičů nepodědil nic z jejich dopřednosti – spíš naopak. I tak ale do zimní přestávky zvládnul na lonži udělat v chodivosti se zatíženým hřbetem slibné pokroky a zachoval si přirozené směřování dopředu dolů, kterým dělal radost už od začátku výcviku. Opravdu málokdy vídaný případ, kdy kůň, který je od přirody línější a nadšením z práce nehýří, ji pro jezdce přesto dělá jak nejlépe dokáže, protože sám vědomě chce a navzdory výraznému egu by pro člověka udělal cokoliv, co zvládne.

Na jaře mladý hřebec absolvoval první krokovou vycházku v terénu a počínal si opět suverénně – viditelně se zřetelem, že má na zádech člověka, vyřešil v naprostém klidu všechny komplikované situace, včetně srny schované ve křoví, vyskočivší mu těsně za zadní nohy (doslova). Dále mu byla do výcviku přidána samostatná práce pod sedlem na jízdárně, kde se ale už během druhé lekce ukázalo, že bez vodiče zatím nedostatečně jistého jezdce ochoten nosit není a situace začala spět k zastavování nebo couvání jako reakcí na čerstvě se učené pomůcky holení. To je u začínajících remont poměrně běžná věc, nastávající obvykle ihned, jakmile najdou základní balanc – až na naprosté výjimky je každý kůň v této době stále ještě přílš syrový na to, aby zátěž jezdcem v kombinaci s nezažitými pomůckami bral jako srozumitelnou, akceptovatelnou situaci a tento typ “přibržděnosti” je nejčastější reakcí. V následujících dnech jsem vznikající problém během jediné lekce opravil a Quíček k tomu nakonec ani nepotřeboval připraveného vodícího koně a i decentně používaný bičík jsem mohl v polovině ježdění odložit. V úplném závěru jsem ještě krátce prověřil, nakolik pravidelnost kroku a rodící se kmih utrpí prací na mírně zkrácené otěži a mladý hřebec reagoval tak skvěle, že jsem opravnou lekci uzavřel tím, že jej budu nějakou dobu jezdit sám a kolegyně budou pouze lonžovat pod sedlem. To proběhlo dvakrát a v obou případech hřebec reagoval stejně dobře – po opravovaném problému ani stopa, rozcházel se živě, bez pomoci lonžéra a začínal vcelku bystře reagovat i na sedové pomůcky.

Enormní nedostatek času je ale můj velký nepřítel posledních tří let a dřív, než jsem se dostal znovu do sedla, dorazil do stáje profesionální jezdec, pozvaný na jiného koně, kterého jsem v dané době pro další postup korekcí potřeboval vidět ze země pod každodenně jezdícím člověkem, jemuž důvěřuji. A protože se nejednalo o žádného nájemního parkurového rajťáka, nýbrž o jezdce soutěžícího v hodnotnějších disciplínách, kterého jsem si navíc pamatoval z minulosti ze závodů jako OK jezdce, byl jsem rád, že má dostatek času na to, aby vzal pod sedlo i moje mladé koně a budu se moci podívat také na ně.

Jako první šel na řadu ze všech tří nejpohodovější a zároveň nejméně zkušený kůň – Quattrocento, kde to měla být krátká a snadná práce. Před ježdením jsem znovu připomněl, že je to kůň naprosto zelený, pod sedlem zhruba desetkrát včetně obsednutí v krátkých deseti- až patnáctiminutových lekcích, z toho samostatně bez vodění pouze třikrát, že nikdy neklusal s jezdcem ani na lonži, pracuje zatím pouze na dlouhé otěži, a že jediné, co pro mě má význam vidět je, nakolik nechodivý bude při samostatné práci na jízdárně po delší pauze od té poslední.

Hned na počátku jsem mlčky přešel úplnou absenci uvolnění krokováním na volné otěži a v dalších deseti minutách práce jsem ještě stále důvěřoval, že dotyčný ví, co dělá. Nediskutoval jsem ani o používání pat místo holení, ani o přílišném pobízení proti otěži a ozval jsem se taktně až s výhradou k deseti minutám práce na jednu ruku bez jediné výměny ani přechodu. Mezi desátou a dvacátou minutou práce jsem se musel ozvat znovu, neboť bylo opět monotónně dokonce už klusáno s koněm, který v potřebné míře nezvládal ani krok a který se dostával do očiviného psychického rozkladu z přepadení požadavky, jež naprosto neodpovídaly jeho fázi výcviku a kterým nemohl umět vyhovět. Znovu jsem upozornil, jak málo toho má tato remonta za sebou a požádal jezdce, aby práci směroval tak, aby mohla skončit vykrokováním kolem těch dvaceti minut. Na viditelně bezradném a nechápajícím hřebci, decimovaném okopáváním, tušírováním i bolestí v hubě, který se ale přesto pokoušel alespoň jakž-takž klusat přímým směrem, se v té době ještě dala práce, navzdory nesmyslné předčasnosti a hrubému provádění, ukončit s částečným, byť nevhodným způsobem dosaženým pokrokem. Jezdec ale z naprosto nepochopitelných důvodů neukončil práci ani ve dvacáté, ani ve třicáté minutě, ba ani ve čtyřicáté minutě – trvala přes třičtvrtě hodiny (!). Čeho víc než toho, co mladý hřebec zvládnul akceptovat v prvních dvaceti minutách, chtěl dotyčný dosánout dalším prodlužováním práce, mi nebyl schopen říct ani on sám, ale zcela určitě nechtěl dosánout toho, k čemu to nakonec dospělo: zhruba v pětadvacáté minutě už toho bylo na Quattrocentovu psychiku definitivně příliš a začal s jezdcem aktivně bojovat. Nejprve přestal klusat a odmítat další naklusání – úspěšně, až do konce práce už znovu nenaklusali. Tyto neúspěšné pokusy o naklusání, provázené téměř soustavným bičováním, záhy vedly k tomu, že začal odmítat i krok a také zde to brzy skončilo stavem “už nejdu” – vyvrácený krk, točení se na místě, náznaky vyhození zadními a po rozejití se maximálně jeden, dva toporné kroky, zapíchnuté všechny čtyři a znovu totéž dokola. Ani to se jezdci už nepovedlo opravit a totální fiasko bylo zakončeno pokusem dojít ze středu krátké stěny do X k sesednutí, který po několikaminutovém neúspěšném boji skončil sesednutím dva kroky od stěny.

Když jsem se pak s oním jezdcem před stáji bavil o tom, proč nevzal v potaz stav výcviku koně ani to, k čemu to na jízdárně očivině spělo, odpověděl jen, že “to podělal”, ale já jsem byl poměrně klidný, neboť jsem i tak věřil, že v hřebci, kterého znám od hříběte, může s trochou podpory převážit výchovou vybudovaná dlouhodobá náklonnost k lidem a nebude zrazený. Tento můj klid ale začal brát za své už večer, kdy se při krmení a ukázalo, že má od udidla opuchlou a místy až do krve poraněnou hubu, a že mu na velké části levého boku vylezly podlitiny a šrámy od biče (ano, pouze na levém, neboť za celé třičtvrtě hodiny si jezdec ani jednou nepřehodil tušírku).

Pokud si kladete otázku, proč jsem nezasáhl důrazněji a práci prostě neukončil, tak kromě toho, co už bylo řečeno, je ješte jeden důvod. V dobách svých začátků jsem se snažil hodně naučit od dvou vynikajících jezdců a trenérů “staré školy” a jedno z pravidel, které oba shodně zastávali a musel jsem se pracně naučit znělo, že s trenérem (koně či jezdce) se o tom, co při práci dělá nebo říká, nediskutuje. Za daných okolnosti a vývoje situace jsem ale zasáhnout měl, bylo velkou chybou, že jsem tak neučinil a sypu si popel na hlavu.

Po pauze na zhojení huby přišel čas na krátkou opravnou práci pod sedlem a z mé strany stále ještě bez obav, přestože mi kolegyně ze stáje přinesla zprávu, že se hřebec nechtěl deset minut nechat nauzdit (s čímž nikdy neměl problém). Práce měla být ryze korekční, lehoučká kroková, k obnovení důvěry, maximálně pět, sedm minut, pochválit a domů. Ale nedostal jsem šanci ani pouhou jednu minutu – už při krokování a prvním příchodu na stěnu vysázel Quattrocento z ničeho, ve zlomku sekundy, tři stupňující se kozly vysoko dopředu, klasické, vyhrbené a ze všech čtyřech. Během prvních dvou jsem ještě v sedle nějakým zázrakem zůstal, ale při třetím jsem nejprve shlédnul statek z hrozivě vypadající výšky a pak už po dlouhém letu na zem sledoval svého hřebce zespoda. Práci jsem dokončil s vodičem a ještě několikrát zkusil samostatné vykročení, ale reakce hřebce byly už vždy stejné a výhradně ve stylu, jakým skončila předešlá, zoufale nepovedená a profesionálem absolutně nezvládnutá jízdárna (tzn. “ani krok”).

Výsledkem je tedy bohužel nakonec přece jen ta nejhorší možná varianta – z principu, záměrně a nekompromisně shazující zrazený mladý hřebec. Což učiní opravu o to složitější, hřebčí “chci” je silné, dokáže vyhrávat závody a jedinečným způsobem spojit dvojci kůň-jezdec, ale jejich “nechci” není o nic slabší a i tehdy, až bude po řadě měsíců tento Quattrocentův závažný problém opraven, už vždycky zůstane koněm, který se naučil nejhorší možný způsob tohoto “nechci”, jaký nikdy neměl poznat.

A zatímco toto …

… je pouze dočasná nepříjemnost a jen mírný, až milosrdně nepatrný následek čistého pádu na záda ze skoro tří a půl metrové výšky (údajně měřeno očitým svědkem), tak působit koni, který se až do osudného dne při práci pod sedlem tvářil takto …

… působit toto …

… a vyrobit z něj v nejranější fázi výcviku totálně zkaženou remontu, to je čirou a dlouhodobou tragédií. O to víc v případě koně, který měl pod sedlem k člověku naprosto opačný přístup, prospal obsednutí, nikdy ani náznakem nevyhodil, neudělal křivý krok a doposud byl pohodový a neobyčejně, výjimečně spolehlivý ve všech ohledech.

Nejezděte tímto způsobem žádné mladé koně a ty na počátku výcviku už vůbec ne, ani ty měkčí klisny nebo více splachovací valachy, kteří se takto zlomit nechají a hrubé a předčasné požadování příliš věcí současně strpí. Škodí to vždy a všem, i těm, kteří jezdce odkládat nezačnou a škodí to nejen pod sedlem. V případě Quattrocenta byl nepřiměřený a krutý zásah člověka do jeho nitra tak hluboký, že i mimo sedlo se z nebojácného, stoprocentně nelekavého suveréna, který nikdy nic neřešil, stal poloviční neurotik a kůň, jehož nyní poleká i zašustění listí na dvoře. A veškeré takovéto škody, napáchané v psychice mladého koně, ačkoliv se dají opravami hodně zmírnit, jsou trvalé, nevratné a v už koni zůstanou po zbytek jeho života.